Lucie Sulovská, nyní tedy už vlastně Lucie Dippenaar – ale v české politické blogosféře bude nepochybně i nadále známa podle svého dívčího nomen, asi jako Marilyn Monroe – se inspirovala u mých dvou článků o měkké a tvrdé síle (první, druhý). Výsledkem je delší, ale velmi zajímavý článek Dvakrát měř, jednou válči, který doporučuji k přečtení.

Obvykle nerozjíždím nekonečná kola odpověď – komentář k odpovědi – další odpověď, ale tentokrát mi její článek přišel skvěle vhod. Rád bych se zastavil u dvou jejích postřehů a něčím je doplnil.

První bod – memorandum porozumění mezi USA a Íránem, které má vést k budoucí mírové smlouvě. Jeho plné znění už známe dva dny. Lucie komentuje toto dění slovy poněkud expresivními:

Putinův autismus ostře kontrastuje s Trumpovou těkavostí a neustálým měněním názorů. Je to ale Trump, kdo díky těmto vlastnostem vytáhl svou zemi z hoven dřív, než se jimi zadusila. Americké administrativě se mnoho lepších řešení prostě nenabízelo a správně vyhodnotila to nejméně špatné. Brekot a dupot se dal očekávat, jestřábi jsou ideologové a řešením každého ideologa tam, kde X selhává, je „přitlačme ještě trochu víc na X“. Jejich track rekord je ovšem příšerný a Trump udělal dobře, že nakonec zatáhl za Y, i když teď ponese důsledky svého předchozího špatného rozhodnutí.

Musím říci, že s ní víceméně souhlasím, protože ta situace, která se vyvinula v Zálivu po úvodním kole bojů, byla katastrofální. Ne snad nevyhratelná v tom smyslu, že by tam Spojené státy nemohly poslat všechno, co mají, a ten Írán převálcovat, ale v tom smyslu, že cena za takové vítězství by byla neúměrně vysoká.

Nemyslím teď jenom životy ztracené přímo v boji či bombardování, ba ani cenu ropy na světových trzích, ačkoliv to všechno byly samozřejmě významné faktory. Ve hře byla ještě jedna věc, kterou komentátoři často pomíjeli. Od Kuvajtu až po Omán je pobřeží Perského zálivu hustě osídleno, a ty miliony lidí spoléhají na dovoz potravin a odsolování vody pomocí sofistikovaných průmyslových zařízení, kterým by v případě větší války hrozilo zničení. Takovou kombinaci hladu a žízně přímo uprostřed oboustranně létajících raket a dronů by nedokázal vyřešit nikdo, i kdyby chtěl, a následky by mohly být naprosto šílené.

(Václav Cílek by k tomu asi dodal, že je nemoudré stavět nové babylonské věže někde, kde není ani jedna přírodní řeka a ani jedno úrodné pole. Leč málokterý ropný král na zlatém trůně má čas a vůli poslouchat nějaké dobrotivé profesory z Prahy-Proseka. A v jistém smyslu ani nemůže – zemi jen tak nevyměníte.)

Vzniklé memorandum je přesně tím druhem kompromisu, který se nelíbí ani jedné straně, a tudíž může být funkční. Z amerického hlediska je uvolnění sankcí a ochota schválit rozsáhlý investiční program do Íránu (byť asi půjde spíš o arabské peníze) velkou, ale přežitelnou ztrátou tváře. Z hlediska islámské republiky je závazek vzdát se jaderného programu podobně velkou fackou, ale pořádné šejtánovo kopýtko se skrývá i v té přislíbené investiční činnosti, která přitom na první pohled vypadá jako výhra. Peníze cizích lidí nejsou nikdy zadarmo. Nateče-li do zbídačelé íránské ekonomiky jedno další HDP z dubajských, kuvajtských a saúdských kapes, vytvoří to zároveň uvnitř Íránu početnou pátou kolonu lidí existenčně závislých na cizí peněžence, tudíž s rozštípnutými loajalitami, a to i na těch nejvyšších místech. Pozorujeme-li dění v jiných islámských státech, nedá se říci, že by Alláh měl nad Mamonem automaticky navrch, a ti revoluční vousáči to také vědí.

(Ostatně – když jsme u toho, vůbec bych se nedivil, kdyby se nakonec ukázalo, že nějaké procento těch rekonstrukčních zakázek obhospodaří firmy napojené na Trumpa. Odpovídalo by to tradici, jak jeho osobní, tak té blízkovýchodní.)

Skutečně velké kopyto v celé “dohodě o dohodě budoucí” spočívá v tom, že moderní války málokdy vedou jen dvě země, a v tomto případě je tím třetím Izrael, který zatím nevzdal svoji snahu potlačit Hizballáh, ať už jakoukoliv kombinací prostředků. Není také velké tajemství, že Hizballáh není v Libanonu nijak univerzálně populární a že určitá část libanonské politické scény by jej také chtěla minimálně odzbrojit, ne-li zničit.

Ani Američané, ani Íránci nemusejí mít sílu k tomu, aby vzájemnou dohodou vnutili Izraeli či nakonec i tomu Libanonu zachování současného statu quo. Situace je tam přece jen jiná. USA a Írán od sebe leží dostatečně daleko, aby se po většinu času mohly zcela ignorovat, aspoň chtějí-li. V případě Hizballáhu a Izraele je ten kontakt extrémně těsný a povede téměř s jistotou k dalším horkým konfliktům.

Druhý bod – Luciina poznámka, která zní takto.

 

… Vladimir Putin, který je podle svého okolí už odmalička mimořádně vytrvalý a neústupný. To, co vypadá na první pohled jako docela dobrá vlastnost, se může v realitě proměnit v katastrofu.

Putin se jako běžec na dlouhé tratě noří pořád hlouběji a umanutě odmítá všechny cesty ven, které se mu nabízejí.

 

.

Hm, o Putinově neústupnosti už jsem slyšel z více stran, a tím nemyslím nějaká propagandistická vysílání (ta či ona), jako spíš ústa lidí, kteří v tom Rusku opravdu žili a zajímali se o politiku (a nevypadli z okna…) Prý je to opravdu jeho osobní charakteristika, a koneckonců tomu odpovídá i ten aktuální stav rusko-ukrajinské války, kdy vynaložené náklady, ať už v životech, ekonomických problémech či poničené ropné infrastruktuře, dávno neodpovídají titěrným ziskům na mapě. Jakási Konstantynivka, před válkou srovnatelná s Frýdkem-Místkem a nyní ještě ke všemu rozstřílená napadrť, by opravdu ani z čistě utilitárního hlediska nestála za tu nedávnou návštěvu dronů v moskevské rafinerii a černý déšť padající na vaše hlavní město. A přesto se jede dál.

Toto je ale zároveň dobrá záminka k “historickému exkurzu”, které mám tak rád.

Je zajímavé si uvědomit, že ten největší a nejúspěšnější z kremelských gangsterů, Josef Vissarionovič Stalin, zdaleka tak neústupný nebyl, a za svůj život prokázal hned několikrát ochotu vycouvat z problémových situací místo toho, aby volil metodu neustálého přitvrzování. Neberte jejich seznam jako snahu nějak rehabilitovat jednoho z největších řezníků moderních dějin, který uvnitř své země rozpoutal naprosto nepředstavitelný teror. Jde opravdu jen o to, ilustrovat si, že aspoň navenek znal nějaké meze a věděl, kdy má dost.

a. Dohra bitvy na Chalchyn-golu, ve které šlo o celkem drzý pokus Japonců otestovat, co jim na tom Dálném východě všechno projde. Ačkoliv měli Japonci na své straně výhodu překvapení a kratších zásobovacích linií, sovětsko-mongolské vojsko pod vedením generála Žukova je nakonec porazilo na hlavu, a vzápětí došlo k uzavření míru. To není nijak samozřejmé, podobný druh agrese by leckterý jiný diktátor považoval za dobrý důvod k totální válce až do zničení protivníka. Jenže Stalin si uvědomoval, že totální válka s Japonskou říší by pro něj přece jen v dané konstelaci sil nemusela dopadnout dobře, a dal přednost nepříliš triumfálnímu kompromisu. O pár let později mu to patrně zachránilo krk, když se Japonci nepřidali k německému tažení Barbarossa a sibiřské jednotky bylo možné odvelet k zimní obraně Moskvy.

b. Napadení Finska a zimní válka na přelomu let 1939/1940. Poté, co se ukázalo, že i malý rosomák má ostré zuby a dokáže velkému medvědovi pořádně přerovnat kožich, byl Stalin ochoten uzavřít mír, i když to zároveň znamenalo, že na rozdíl od pobaltských zemí nezískal celé Finsko a navíc si na leningradské hranici ponechal potenciálně nebezpečného protivníka s ne zcela vyrovnanými účty.

c. Sovětský nátlak na Turecko v roce 1947. Už za carských dob bylo strategickým cílem Ruska získat kontrolu nad Dardanelami a Bosporem. Po druhé světové válce byla sovětská pozice v tomto směru asi nejvýhodnější a cíl se zdál být na dosah. Leč Turkům se nechtělo do bratrské náruče a obrátili se s žádostí o pomoc na západní velmoci, které odpověděly kladně. Po určitém poměřování sil Stalin rezignoval na vidinu dalšího zápisu do dějin a nechal Turky Turky, kterými také dodnes jsou.

d. Blokáda Berlína 1948-9 a její zrušení. Toto byla ze strany Moskvy opravdu nebezpečná hra, ale poté, co spojenci prokázali masivní logistickou schopnost zásobovat odříznutý západní Berlín čistě ze vzduchu, se Stalin opět raději stáhl, než aby situaci ještě eskaloval. Krize kontinentálních rozměrů byla opět utlumena.

e. Roztržka s Titovou Jugoslávií. Politická levice je sektářská už od přírody a Tito navíc Stalina dráždil i osobně, neochotou podvolit se jeho vedení. Represe vůči “titoistům”, rozjeté ve zotročených státech střední a jižní Evropy, také byly drakonické, a Tito pro změnu poslal řadu svých stalinistů do “nejzápadnějšího gulagu” na chorvatském ostrově Goli Otok, kde museli roztloukat kameny na menší kameny a házet je do moře. (Pár lidí to tam ani nedotáhlo a zmizeli úplně beze stopy, inu Balkán.) K vojenské konfrontaci však nevydal Stalin nikdy rozkaz; podobně jako v případě Turecka by Britové a Američané nejspíš přišli Jugoslávcům na pomoc a byla by z toho třetí světová, o kterou v daný moment nestál a nebyl na ni připraven.

No, tolik minulost. Poučná, ale se současností nijak nehne. Jiní diktátoři, jiné rozhodování, jiný kontext, jiný svět.

Musím říci, že moc nevěřím tomu, že ta rusko-ukrajinská válka skončí dohodou. Těch příležitostí domluvit se na ukončení bojů na stávající linii už bylo za uplynulé 2-3 roky dost.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Hudební epilog

Z jižního břehu Černého moře…

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli kechlibar.net