Událost číslo 1: když ocel nevydrží

Společnost SpaceX začala testovat třetí iteraci svého systému Starship, zkráceně V3, která má být o něco delší, mít novější motory (Raptor v3) a vůbec daleko více „tlačit na hranici možného“, zejména kvůli ekonomice budoucího provozu. Pět procent výkonu sem, pět procent výkonu tam, při astronomických cenách panujících v kosmickém průmyslu to může za pár let udělat miliardy.

Hned při prvním testování prototypu nového prvního stupně byla ovšem hranice možného překročena, a to dost spektakulárně: tělo stroje zkrátka při tlakové zkoušce prasklo. (Jednalo se o booster číslo 18, z čehož si lze udělat představu, kolik těch pokusných strojů už bylo.) Naštěstí se tlakové zkoušky dělají pomocí inertních plynů, takže takové drama to zas nebylo. Ale stejně, jak často uvidíte objekt velikosti pořádného věžáku jen tak zkolabovat?

Video z události a jeho následný rozbor najdete zde:

Kde udělali soudruzi z Texasu chybu, to nevíme, ale oni to pravděpodobně vědí, protože tyto pokusné stroje jsou přímo nacpány různými čidly kvůli monitoringu. V tomto mají dnešní inženýři podstatně snazší situaci než ti, kteří za Koroljova a von Brauna stavěli ty úplně první kosmické rakety. Sběr dat a jejich počítačové zpracování je podstatně jednodušší a levnější, což umožňuje analyzovat problémy efektivněji než dřív. Také už začali stavět první stupeň číslo 19, jen pár dní po nehodě.

SpaceX je každopádně optimistická firma a v budoucnost Starshipu zjevně věří, protože rozestavěla hned dvě továrny na sériovou výrobu těchto raket. Říká se jim „Gigabays“, jedna vzniká na Floridě nedaleko Kennedyho vesmírného centra a druhá právě v Texasu. Po svém dokončení to budou obří budovy, vysoké zhruba 115 metrů, a každá z nich bude obsahovat 24 pracovišť pro stavbu raket. Celkem tedy budou mít ve SpaceX schopnost pracovat na 48 raketách naráz.

(Foto rozestavěné továrny na mysu Canaveral např. zde – “gigabay” je objekt vlevo dole, už je vidět 12 ze 24 budoucích pracovišť.)

Hergot, to abyste ten model opravdu odladili, dámy a pánové!

Událost číslo 2: druhý let Nového Glenna

Bezosova kosmická firma Blue Origin, založená už roku 2000 (tedy o dva roky dříve než SpaceX), byla dlouho konkurencí jenom na papíře: mnoho teoretických prací, ale lety žádné. Na rozdíl od SpaceX, kde se pokusné prototypy vyhazují do vzduchu každou chvíli, zastávali v Blue Origin opatrný, až snad opatrnický přístup.

To se změnilo roku 2024, kdy Bezos, nespokojený s pomalostí vývoje, svěřil vedení firmy Blue Origin zkušenému manažerovi z Amazonu Davemu Limpovi. Ač „Limp“ znamená něco jako „ochablý“, tento pán nedělá vizitku svému jménu a kosmickou firmu pořádně rozhýbal. První pokusný nosič New Glenn, těžká raketa, která je částečně znovupoužitelná a v pravidelném provozu bude konkurencí pro dosud dominantní Falcony 9 (včetně Heavy varianty) Elona Muska, byl vypuštěn v lednu 2025. Let byl jen částečně úspěšný. Druhý pokusný let proběhl právě teď, v listopadu.

Mimochodem, na rozdíl od Falconů, a naopak stejně jako Starship, létá New Glenn na metan.

Piplací přístup přinesl svoje ovoce, protože tento pokusný let Nového Glenna byl totálním úspěchem. Ani jedno selhání. Jinými slovy, vypadá to, že SpaceX teď bude mít opravdovou konkurenci, která jej technicky v podstatě dotáhla. Jen škoda, že se toho nedožil samotný John Glenn, první americký astronaut, po kterém je nová raketa pojmenována.

Glenn byl houževnatý chlapík, naposledy letěl do vesmíru v 77 letech, ale na to, aby viděl současné starty, by musel výrazně překročit stovku.

Událost číslo 3: kolaps na Bajkonuru

Bajkonur čili dříve Tjuratam, ležící na kazašské stepi, byl nejdůležitějším kosmodromem bývalého východního bloku. Odtud létaly důležité mise, včetně všech raket s lidskou posádkou. Po rozpadu Sovětského svazu si jej Rusko od Kazachstánu pronajalo a pokračovalo v jeho využívání.

Dlouhodobým plánem Rusů bylo zbavit se této závislosti stavbou nového kosmodromu Vostočnyj na Sibiři (třetí, Pleseck, leží příliš daleko na severu a hodí se jen ke vzletům na specifické dráhy). To je ovšem klasický projekt typu „černá díra v červených číslech“, jeho stavba se značně protáhla a není zatím připraven ke startům lodí s lidskou posádkou.

(Začátkem listopadu také nastala kuriózní situace, kdy byl tento nový kosmodrom odpojen od dodávek elektřiny kvůli neplacení účtů…)

Stěhování se teď nicméně asi urychlí, protože při posledním startu na Bajkonuru došlo k poškození odpalovací rampy. Dvacetitunová servisní plošina (podrobný popis tohoto typu plošiny najdete zde), která se před startem měla stáhnout, nebyla asi řádně zajištěna personálem a vsunula se přímo zpět pod startující stroj, který ji také řádně ogriloval a odhodil do příkopu odvádějícího plameny.

Samotné raketě, vezoucí tříčlennou posádku na Mezinárodní kosmickou stanici, se nic nestalo, ale rampa bude nejspíš delší dobu nepoužitelná. Samozřejmě je otázka, zda ji Rusové budou vůbec opravovat, nebo zda je tato nehoda „dokope“ ke konečnému zprovoznění Vostočného pro všechny účely. Kazachstán, geopoliticky roztažený mezi Evropu, Rusko, Čínu a čím dál asertivnější turecký svět, pro Moskvu dávno není spolehlivým spojencem.

Příjemné to pro Roskosmos každopádně není, znovuobnovení schopnosti vysílat posádky do vesmíru nějakou dobu potrvá.

Událost číslo 4: (skoro) jeden světelný den

Odmalička mě silně dráždila písnička Lenky Filipové „Zamilovaná“, protože se tam říká „ten okamžik trval celý světelný rok“, což je nesmysl. Světelný rok je jednotka vzdálenosti, ne času, zkrátka vzdálenost, kterou uletí světlo za jeden rok. A paní zpěvačka nám takhle romanticky mátla celý národ.

Vzhledem k tomu, že světlo letí ve vakuu rychlostí téměř 300 000 kilometrů za sekundu, je patrné, že jeden světelný rok je opravdu masivní jednotka vzdálenosti; pro srovnání, Slunce od Země je vzdáleno pouhých osm světelných minut. Světlo z Měsíce k nám doletí za zhruba 1,3 sekundy, podle toho, jak je zrovna daleko.

(Jelikož úplně stejnou rychlostí běží i rádiové vlny, znamená to, že budoucí telefonáty ze Země na Měsíc budou plné nepříjemných zámlk, se kterými se nedá nic dělat.)

Sonda Voyager 1, vypuštěná roku 1977, se teď blíží vzdálenosti jednoho světelného dne od Země. Nastane to až za rok, ale z nějakého důvodu o tom začaly psát všechny “tech” noviny, tož se přidávám.

Jelikož Voyageru 1 trvalo skoro padesát let, než tuto vzdálenost uletěl, a jeden rok má 365 dní, můžeme snadno odhadnout, že letí asi 18000x pomaleji než světlo. Pořád ještě komunikuje se Zemí, ale teď už, zjevně, se značnou prodlevou. Pokud by tu vzdálenost někdo chtěl přepočítávat na kilometry, je to asi 25 miliard kilometrů, dost na přetočení libovolného tachometru u nás dole.

A jelikož nejbližší hvězda je něco přes 4 světelné roky daleko, znamená to, že s takovou technologií můžeme na lety ke hvězdám zapomenout…

Zajímavá otázka: který kosmický stroj jednoho dne Voyager 1 „dožene a předežene“? Kdy to bude? A bude to vůbec někdy?

Můžeme uzavírat sázky.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Hudební epilog

Žádná Filipová nebude. Ale jelikož Bajkonur leží v Kazachstánu, sáhneme tam.

Písnička zas tak zajímavá není, ale estetika videoklipu ano. Přece jenom je to jiná civilizace s jinými kořeny, i když dnes se ty jazyky píšou evropským písmem.

Marina Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli kechlibar.net