Môj profil 
Predplatné
Demokracie se nemusí se svobodou vylučovat. Řada jejích instrumentů s aspektem svobody souvisí. To se však dá říci i o nějaké formě autoritativního režimu, který ponechává přirozená pravidla společnosti netknutá. Nicméně, pokud není demokracie dítětem svobody, pak se zákonitě vylučuje, a současnost je toho příkladem. Takzvaná „vláda lidu“ se dávno, minimálně v posledních dvou stech letech, stala pouhou ideologií nahrazující a kamuflující nedostatek svobodného prostoru člověka. Jestliže se do demokracie vejdou různé formy socio-inženýrství, které jsou mimochodem nezbytnou ideologickou nadstavbou stále více se politizující demokracie, pak tato nemůže ani vzdáleně zajišťovat nedoktnutelnost osobní svobody. Kouzlo rozporu mezi demokracií a svobodou spočívá v tom, že pokud bychom byli skutečně svobodnými občany, žádnou demokracii jako systém bychom ani nepotřebovali.
“Svoboda je matkou, nikoli dcerou řádu.” Murray N. Rothbard
Odpověď na tento zdánlivý oříšek dává přirozený řád. Svoboda ve smyslu společenském začíná v rodině, kterou žádný jiný systém v podobě státem posvěcené byrokracie nešikanuje. Svoboda politická začíná v obci, v samosprávě. Jako občan, tedy opak otroka, mám právo spolurozhodovat takřka neomezeně o svém okolí. Jako občan jsem členem obce, ve které žiji, mám zájem na jejím fungování a rozvoji. Taková obec musí disponovat samosprávou vzhledem k centrální moci. Avšak centrální moc můžeme rovněž delegovat zdola a svázat její výkon mantinely svobody jednotlivce a nezávislostí obcí či regionů.
Nazývám to přirozeným řádem, jelikož svobodu samotnou považuji za přirozený stav člověka, který stát řízený shora nikomu neodpovědnými subjekty neustále pošlapává. Má-li člověk a společnost oplývat svobodou a logicky návaznou odpovědností, pak žádný jiný stav, než výše popsaný, toto nezaručí. Ani demokracie. Volební právo ještě nedělá z otroka svobodného občana.
Demokracie jakožto mechanismus vlády většiny a práva volit z předem určených kandidátů či kandidátních listin totiž svobodu ničí zrovna tak, jako bolševismus nebo fašismus. Jen to není tolik patrné, protože nám ponechává iluzi svobody: cenzura je skrytá, konkurence (třeba mediální) kašírovaná. Většina moderních demokratů a humanistů chápe a nadužívá tento termín intelektuálsky odosobněle, jako pojmenování nějakého systému prováděného shora, pro který se vyplatí třeba i válčit tisíce kilometrů daleko. V praxi jde však o klasickou ideologickou perverzi, která není ani příliš v rozporu s tím, co nazýváme “policejním státem”.
„Svoboda znamená zodpovědnost. To je důvod, proč se jí většina z nás obává.“ G.B Shaw
Příčiny, proč se nám iluzorní demokracie stala modlou, nespatřuji ani tak v její rafinovanosti zakrývající chronické neduhy každého státního systému nedelegovaného zdola, ale v neochotě mnoha z nás nést důsledky vyplývající z reálné svobody. Bojíme se o „jistoty“, které se staly mocnou zbraní politických hochštaplerů vůči naší svobodě. Nutno říct, že se bojíme většinou zbytečně. Skutečné jistoty máme totiž jen my ve svých rukách a v okolí, které můžeme spoluvytvářet a spoluorganizovat. Jistoty v režii zcela indiferentní politické kasty znamenají jen nálepku jejich umělé pravomoci vůči nám.
„Vezmi mu svobodu, a již není člověkem, ale polním živočichem.“ Ján Kollár
Nepotřebujeme systém demokracie jako spíše svobodné prostředí, kde nás úřední a politická zvůle nebude denně preventivně kontrolovat, kasírovat a nařizovat nám, co máme a nemáme dělat. Nezáleží na tom, zda se toto svobodné prostředí pak nazve demokracií nebo zcela jinak. Osobně jsem však pro nepoužívání žádných speciálních názvů, neboť ty se pak stávají fanglí pro různé samozvance považující se za vykonavatele všeobecného dobra, zatímco totalita již číhá za rohem.
David Vorovka
Ak si chcete prečítať všetky články autora, vložte do vyhľadávania vpravo hore jeho meno
.JPG)
