Zprava

Bratislava 25. marca 2023 (HSP/Petrhampl/Foto:TASR – Roman Hanc)

Přispívám do další publikace založené na dialogu levice – pravice a vyvstal problém, kam mě zařadit

Tak jsme o tom diskutovali a já o tom přemýšlel. Snažím se ideologie používat jako nářadí. Pro každý problém se hodí jiná ideologie. Když potřebujete oživit drobné podnikání a vrátit lidem chuť začínat nové věci, je nejlepší liberalismus. Když se hroutí společnost, je na místě sáhnout po konzervatismu. Když je společnost příliš rozdělena nebo přestane fungovat národní hospodářství, je to o nějaké rozumné formě socialismu. Na ohrožení zvenčí platí nacionalismus. A tak dále.

Zakládám si tedy na tom, že nejsem k žádné ideologii ani proudu přilepený a že si docela pragmaticky vybírám. Nicméně kdybych už si musel za každou cenu vybrat, přece jen bych se definoval pravicově. A to nejen proto, že jsem vyrostl na Hayekovi.

Samozřejmě nevěřím v báchorky o spontánním řádu a neodmítám vidět, že globální volný trh způsobil ekonomickou i společenskou katastrofu všude, kde se prosadil. Dokonce ještě mnohem horší katastrofu než centrálně plánované hospodářství. A nemám nejmenší sympatie pro magory, pro které konzervatismus znamená vracet nás do středověku. Ani do středověku s mobilními telefony. Upalování kacířů natáčení na iPhony prostě nepředstavuje přitažlivý ideál.

Nicméně pokládám za důležité a skvělé, aby všichni nebo aspoň naprostá většina lidí mohli hromadit přiměřené majetky a vytvářet svá malá království. To je pravicová hodnota a v tom byl naprosto pravicový třeba husákovský režim se svými domky, chatami a melouchářskými dílnami.

Nemám námitek ani proti tomu, že se někomu nashromáždit mnohamiliardový majetek, má vlastní palác se služebnictvem a soukromé letadlo. Nesmí to ovšem existovat v sousedství nesnesitelné bídy. A požaduji, aby s tím majetkem šla v ruku v ruce odpovědnost za život národa, který to umožnil. Za jeho rozvoj a budoucnost. Odpovědnost za prostředí, kde se bude přistupovat s úctou i těm, kteří se živí rukama a každý měsíc si vydělají přesně na jídlo, energie, a složenky. A odpovědnost za prostředí, ve kterém nebude existovat nesnesitelná bída. Něco můžou udělat sami, v dalších věcech mají používat svého vlivu.

To není něco navíc. To je přirozená povinnost vyplývající z velkého vlastnictví. Když se ti lidé v nějakém historickém období chovají jinak, nemohou si pak stěžovat, že dojde třeba na znárodnění.

Nepopisuji to jako sen. Znám osobně pár lidí s několikamiliardovými majetky a jsou takoví. Váží si lidé práce a udržují s nimi kontakty. Znám superboháče, který bydlí na malém městečku, a jeho děti chodí do místní základky, zatímco jiní, jejichž majetek je tisíckrát menší, platí svým dětem drahé anglické školy. Můj pohled je samozřejmě zkreslen tím, že s tím druhem miliardářů, co pochlebují Georgu Sorososi a platí kampaně globalistickým politikům, nemám žádné kontakty.

Ale dál. Pravicové je snad i to, že si dobře uvědomuji, že když se mluví o společném zájmu nebo národním zájmu, snadno se za tím může skrývat parta podvodníků, která fakticky prosazuje svoje soukromé zájmy.

Uvědomuju si, že ke každému omezení svobody je zapotřebí přistupovat s velikou bázní a hodně přemýšlet, jestli to je opravdu nutné. A přemýšlet taky o tom, jaké negativní důsledky a rizika z toho vyplývají.

Uvědomuji si, že státní byrokracie můžeme mít na životy lidí a komunit stejně zničující dopady jako ta korporátní a že vůbec není snadné ji zkrotit.

Uvědomuji si, že zestátnění nemusí nic řešit, pokud není provázeno odhodláním používat podniky a infrastrukturu ku prospěchu celé společnosti. To, že zástupci investičních fondů budou nahrazeni manažery z ministerstva, nemusí vést ke zlepšení.

Moc bych si přál, aby co nejvíc lidí mohlo pracovat na vlastním. Na vlastní farmě, ve vlastní firmě, na volné noze… nebo aspoň v nějakém společném podniku nebo ve firmě, která patří kamarádovi. Nebo v něčem tak malém, že může chodit na pivo s majitelem. To je taky pravicový sen, předpokládám.

Před časem jsem napsal na svou stránku tuhle glosu:

„Existují dva druhy pravicového myšlení. Rozdíl se projeví se třeba tehdy, když vidíte v krámě nedbalou a neochotnou prodavačku.

Pravičák prvního druhu řekne: „Kdyby ten krám byl její, měla by k tomu úplně jiný přístup. Práce by jí víc bavila. I zákazníci by byli spokojenější. Pojďme hledat, jak to udělat, aby každý mohl mít svůj malý krámek” (což, mimochodem, vede k masivním státním regulacím).

Pravičák druhého druhu řekne: „To je tím, že je příliš nízká nezaměstnanost. Lidé si pak neváží toho, že smějí stát za pultem. Je zapotřebí víc přísnosti.“ To naopak vede k seškrtání sociálních programů.

Pravičáci prvního i druhého druhu mluví o kapitalismu, ale každý tím myslí něco jiného. Problém je v tom, že oba volí stejné politické strany – takové, které sledují strategii „víc přísnosti na pracující. Nechme je vyhladovět, pak si budou vážit i mizerného platu a neodváží se stěžovat na špatné podmínky.

Nabízí se logická otázka, jak by pak vypadalo levicové myšlení. Levicové řešení by spočívalo v přijetí zákona, který bude přesně určovat, jak mile a pečlivě má prodavačka prodávat a jak se k ní mají chovat její šéfové. Nevěřím, že by to mohlo fungovat.

V posledních letech mám blíž k lidem rozumným s levicovým pohledem. Ale je to proto, že na levici najdete schopnost smířit se s realitou, jaká je, ochotu klást nepříjemné otázky a otevřené myšlení. Na rozdíl od pravicové diskuze, která se zatím nedokázala dostat k ničemu zajímavějšímu než omílání stokrát vyvrácených dogmat. Tím ale není řečeno, že v budoucnu tomu nemůže být jinak.

Petr Hampl

Článok pôvodne vyšiel na portáli Petrhampl.