Inu, třeba ano, ale v podstatě nemůžou jinak. Představím-li si, v jakých podmínkách a mentalitě funguje běžný politik, nic jiného bych ani nečekal. Jednak jde asi o to, že F-35 teď chce nakupovat spousta evropských zemí, a dělat společně tutéž chybu je taky forma kamarádství. Lze se o tom přesvědčit při pohledu na všechny ty hloučky kuřáků, které za veselého vykecávání “krmí raka” před vstupními dveřmi kancelářských budov.

Ale hlavní příčina leží přece jen jinde, a můžeme ji nazvat “komplex nákupu od IBM”.

Co to znamená? To je narážka na staré rčení z korporátního sektoru:

“No one got ever fired for buying IBM.”

“Nikdy nikoho nevyhodili za to, že nakoupil od IBM.”

JEDEN Z MNOHA ZDROJŮ

Je to sice korporátní moudro, ale platí i pro státní sféru, protože stát a velké firmy jsou si zevnitř dost podobné, někdy v nich dokonce působí i ti samí lidé (někdo prohraje volby, vyklidí ministerské křeslo a simsalabim, pozítří je z něj viceprezident firmy kótované na burze; jev zvaný anglicky “revolving door“).

Vysoce postavení manažeři a politici mají sklon vyhýbat se riziku spojenému s novými a neznámými produkty, protože selže-li takový záměr, jejich vnitřní nepřátelé to použijí proti nim a můžou jim tak zničit rozjetou kariéru. Daleko jistější je nakoupit, třeba i draze, vybavení od velké, proslulé, zavedené firmy, jako je třeba IBM. Pak můžete říci, že jste chtěli jen to nejlepší a vsadili jste na kvalitu – a za to vás nikdo nevyhodí.

Navíc ty velké firmy, nabízející své produkty, dobře vědí, jak ten drahý nákup osladit. Běžnou praxí při nákupu velkých zbraňových systémů jsou například ofsety, čili závazky, že určitá část utracených peněz se zase vrátí do nakupujícího státu ve formě nějaké investice (dílny, továrny) a vytvoří nová pracovní místa. A když řeknete běžnému politikovi, že v jeho regionu vzniknou stovky pracovních míst …

… no, viděli jste někdy kocoura, který dostal ochutnat kozlík lékařský? Asi takhle to vypadá:

A úplně stejným způsobem reaguje běžný volený politik na slib stovek pracovních míst u něj doma, a v podstatě mu to ani nemůžete zazlívat, protože přesně s tímhle mandátem jej tam poslali voliči – chtějí se mít dobře. No, a velká firma, ať je to IBM nebo Lockheed Martin, dokáže takové bonusy věrohodně slíbit. Kdežto nějaké startupy snažící se o technologickou inovaci, ty to slíbit nemůžou.

(Samozřejmě, v dlouhém časovém horizontu se může situace vyvinout zcela jinak; celé Křemíkové údolí vyrostlo z ničeho právě rukama takových startupů. Ale na dlouhodobou perspektivu se v politice obvykle dlabe. Lidé jsou smrtelní a chtějí svoji odměnu co nejdřív.)

Tak vzniká velmi silná motivace pořizovat pro stát drahé zboží od velkých firem, navíc požehnané těmi pracovními místy navíc apod. Jenže přitom nastává jeden těžko řešitelný střet zájmů. To, co přinese nejvíc pracovních míst a vypadá navenek nejsolidněji, může ve skutečnosti být technicky neefektivní.

Velkým odstrašujícím příkladem je v tomhle směru americký raketoplán, projekt, u kterého si Kongres (resp. jednotliví kongresmani) vybojoval nějaká ta pracovní místa ve všech možných končinách USA. Výsledkem byl překombinovaný vesmírný stroj se stejně překombinovaným logistickým řetězcem na zemi, jehož problémy nedokázala vykompenzovat ani jeho elegantní krása. Provoz raketoplánů byl nakonec mnohem dražší a komplikovanější, než se myslelo (původní plány odvážně hovořily o jednom vzletu týdně, heh), a ta komplexita byla navíc tak trochu v konfliktu s bezpečností, na což doplatilo životem celkem 14 astronautů během pouhých 135 misí. Ano, létání do kosmu je z principu nebezpečné, ale tahle míra rizika se daleko, přímo řádově, vymykala tomu, co si od raketoplánu jeho konstruktéři původně slibovali.

Zkrátka, když se velká politika páří s velkým průmyslem, je slušná šance, že se narodí Frankenstein.

Konečně se dostáváme k Žižkovi z Trocnova a jeho božím bojovníkům.

Vynecháme přitom raději příliš hluboké úvahy nad husitstvím jako takovým. Za komunismu se husité glorifikovali až do alelujá, coby předvoj budoucího revolučního hnutí prostého lidu. (Mystický prvek v podobě jejich silné víry se přitom raději moc nezdůrazňoval.) Po sametu se na scénu vrátila ta německo-rakouská škola historie, která se k nim staví spíš pohrdavě. Jejím poznávacím znamením je argument, že Žižka byl v podstatě žoldnéř a lapka, což tedy nejspíš mají pravdu; příslušné prameny sice nejsou zrovna dokonalé, ale v první dekádě 15. století patrně unikl justiční šibenici jen těsně, zásahem samotného krále.

Odložíme-li nicméně všechnu tu politiku stranou, po čistě vojenské stránce byli husité nepochybně špičkoví inovátoři, takový Apple pozdního středověku, který dokázal poskládat dohromady jednotlivé (už známé) drobnosti do nového, systémově úspěšnějšího celku. Svědčí o tom nejen těch několik křížových výprav zatlučených do země a císař uprchlý natrvalo do exilu, ale i skutečnost, že dvě slova husitského původu – píšťala (pistol) a houfnice (howitzer) – probublala časem do všech možných jazyků včetně angličtiny. Ještě dnes, o 600 let později, je v každodenní konverzaci používají vojáci na vzdálených kontinentech, které tehdejší Evropan ani neznal. Podobný globální výkon se podařil až o půl tisíciletí později bratřím Čapkům s jejich robotem, a pak už nikomu dalšímu.

Právě v té inovativní kapacitě byla asi husitům skutečnost, že jsou outsideři, spíš ku prospěchu. Byli v klatbě, chystala se jim zakroutit krkem půlka Evropy – situace sice prekérní, ale zároveň svým způsobem osvobozující. Když už v ní jste, nemusíte příliš řešit otázku, jestli nějakými novinkami nenaštvete pana arcibiskupa nebo důležitého vévodu od dvora. Přijde-li s dobrým nápadem zběhlý sedlák, uplatní se, kdežto v tradičním uspořádání společnosti, které to vaše revoluční hnutí rozbilo, by dotyčný mohl leda tak držet hubu a mlátit obilí pro svého pána. A vaším válečným lídrem může být klidně i ex-lapka a žoldák, který v boji prokázal svoje schopnosti. V normálních poměrech té doby by se přitom na takové místo zcela přirozeně nacpalo nějaké princátko vysokého původu, jehož schopnosti zastávat takovou funkci by třeba neodpovídaly vznešenosti jeho modré krve.

Stojí za povšimnutí, že i na tom ukrajinském bojišti je hodně dronové aktivity dílem outsiderů. “Matfyzácká” Aerorozvidka, která začala první experimentovat s nasazením běžných komerčních dronů v bojových podmínkách, byla poskládána lidmi, jež rozhodně nepatřili ke kyjevskému establishmentu, a roku 2020 ji dokonce ukrajinské ministerstvo obrany zrušilo, protože se mu moc nehodila do armádní struktury a vůbec (o rok později, když začalo přituhovat, ji raději obnovili; právě včas). A různé soukromé organizace, které se starají o zásobování vojáků na frontě drony, také vznikly víceméně zezdola, iniciativou jednotlivých jedinců; patří k nim i česká “Vozím drony“. Státní struktury jim vesměs moc nepřekážejí, ale ani nějak zvlášť nepomáhají – tohle pole intenzivní technické inovace, kde se poměry mění ze dne na den, zkrátka není pro rozvážnou úřední činnost vhodné.

Outsider Žižka si prostě může dovolit nekupovat u IBM. U kariérních politiků je to horší – jsou zvyklí fungovat jinak a v podstatě tak fungovat musí. I vlastní obyvatelstvo to od nich čeká, a s výjimkou naprosto krizových situací by příliš netradiční a riskantní postupy neslo těžce.

Jak těžce? Odložím-li dočasně všechny intelektuální zábrany, tak jeden žijící člověk, který svojí životní kariérou poněkud připomíná Jana Žižku, je Jiří Kajínek (včetně té milosti od hlavy státu), a neumím si představit, že by takového jedince český národ skousl v čele vlastních armád, i kdyby se nakrásně ukázalo, že má vojenské nadání srovnatelné s Žižkou (nechci tvrdit, že má; důležité je to kdyby, myšlenkový experiment). Možná v momentě, kdy by Wagnerova grupa ležela někde u Chocně a podnikala útoky směrem k Pardubicím, ale možná ani tehdy ne. Možná by museli dojít až … k Žižkovu, kam jinam. Tam už končí sranda, neboť parlament je na dohled.

I proto to u nás s těmi drony bude pokulhávat. Jaroslav Hašek svého času založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona, a to je přesně to, co se dá od běžné vlády čekat; nic míň, nic víc.

Hudební epilog

IBM neprodukuje zajímavé písničky, tož sáhneme po těch husitech.

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli Kechlibar.net.