O řízeném sestupu, aneb co už se nedá napravit levnějším plynem

Základním evropským receptem na prosperitu je velkoobchod. Platilo to už za Římanů, kteří vytvořili obrovskou ekonomickou zónu sahající od jižního Skotska až po Egypt a Mezopotámii. Jelikož jejich oblíbený obal, což byla amfora, nepodléhá příliš snadno zkáze, můžeme ještě po dvou tisících letech mapovat proudění obchodu skrze tehdejší impérium, a je celkem nabíledni, že ten obchod byl opravdu rozsáhlý. Do Anglie se například dovážel olivový olej z oblasti kolem španělské řeky Quadalquivir a egyptské obilí se rozváželo všude možně po Středomoří a do oblasti Černého moře. (Viz: Zapomenuté příběhy 6, kapitola “Ve jménu logistiky”).

Totéž platilo i v moderní době, kdy státy jako Velká Británie nebo Nizozemsko silně zbohatly na celosvětové obchodní síti a na odstartování průmyslové revoluce. Německo tuto síť původně nemělo, ale počínaje první půlkou 19. století se přidalo – pozdě, ale přece – do celkového závodu. Tím, že německé školství té doby bylo špičkové, dokázali Němci přicházet s novými produkty (například jejich znalosti chemie byly dlouho nepřekonatelné) a pomalu přebírat zákazníky zrovna těm Britům, kteří po sto letech od začátku průmyslové revoluce malinko usnuli na vavřínech.

V této souvislosti se vyplatí připomenout, že slavná značka Made in Germany nevznikla vůbec v Německu, ale právě v Británii, a že její význam byl původně právě opačný: britští výrobci trvali na jasném označení “fuj-šméčkového zboží z Německa”, aby jej vlastenecký spotřebitel v obchodě rychle poznal a dal přednost tomu správnému, anglickému. Jenže jak kvalita německého zboží rostla, tato perfidita je dohnala z opačné strany a kupující už nic jiného než Made in Germany nechtěli.

Významná pozice na světovém exportním trhu vydržela Němcům celkem dlouho. Ještě v první dekádě 21. století se jejich podíl na světových exportech pohyboval kolem 11-12 procent. Samozřejmě, když jedna devítina všech peněz světově utracených za exporty šla do Německa, bodejť by to doma nezajišťovalo solidní prosperitu.

Nicméně povšimněte si jedné věci: to, co Německo udělalo koncem 19. století Velké Británii (vybudovat školství, industrializovat, začít vyvážet zboží, vytlačovat z trhu), není nijak unikátní recept. Jiné státy to také mohou udělat Německu, a to je přesně to, co se začalo dít v souvislosti s vzestupem jihovýchodní Asie. Tam žijí početné a inteligentní národy s tisíciletou civilizační tradicí, jejichž problém spočíval hlavně v tom, že jim po léta vládly zcela nepoužitelné až šílené vlády – buď něco, jako byla zkostnatělá a zaostalá dynastie Čching, nebo krvavě-brutální japonská okupační správa, nebo perverzní komunisti všeho druhu, kteří se snažili postavit ocelárnu v každé vesnici a mobilizovali rolníky k hromadnému pobíjení vrabců. (Ne, to jsem si nevymyslel.) Ani ten evropský kolonialismus tam moc produktivní nebyl, protože Evropané dávali přednost vývozu surovin před čímkoliv jiným. To udržovalo danou oblast v umělé chudobě, protože schopný člověk zkrátka nebyl schopen vlastníma rukama nic cenného postavit, aniž by jej a) okradli, b) zabili, c) vyhnali do ciziny, d) zapřáhli někde na plantáži jako nekvalifikovanou pracovní sílu, račte si prosím vybrat.

Tento příšerný stav nicméně převážně pominul a opravdu dystopické poměry se dnes drží jen v několika státech jako je Severní Korea, Myanmar nebo Laos. Skoro všude jinde se dostaly k moci ne-sice-vždycky-skvělé-ale-aspoň-použitelné-režimy, které tomu ekonomickému růstu aspoň aktivně nebrání. Není to jen Čína, je to i Jižní Korea, Filipíny, Tchaj-wan, Vietnam, Thajsko, Malajsie a Indonésie, a do nějaké míry se k tomu snaží přidat i Indie a Bangladéš. Všude v těchto zemích se stavějí továrny, ze škol vycházejí inženýři, jejich mzdové požadavky jsou vesměs výrazně nižší než v Evropě atd. Jenom v samotné Číně vyjde ze školy každý rok 1,3 milionu inženýrů; v Německu je jich pouze 40 tisíc, čili 30x méně.

Jak si v takovém konkurenčním prostředí chcete udržet 11% podíl na světovém exportním trhu? To zkrátka vůbec nejde, to je jako přetlačovat se s dvoutunovým nosorožcem. Nějakou chvíli můžete žít ze zajeté tradice a dlouholetých zkušeností, ale tato výhoda se časem vyčerpá. Ony se ty nové národy časem vždycky naučí vyrábět nejen rychle a levně, ale i kvalitně – odborná zkušenost se akumuluje a sčítá. A vskutku, poslední dobou už se německý podíl na světovém exportním trhu pohybuje spíš kolem 6 procent s tendencí pomalého, ale vytrvalého poklesu. Vzhledem k tomu, kolik těch Němců je a co vyrábějí, se dá v následujících desetiletích čekat ještě další pokles na cca 2-3 procenta, kde by se to mohlo definitivně ustálit.

Co mohlo to Německo dělat? Mohlo ten sestup očekávat a trochu řídit, aby přistání bylo měkčí. Nemuselo si vypínat jaderné elektrárny a nemuselo své beztak již nepočetné mladé generaci způsobit “klimatickou depresi” (Zelení jsou strana učitelů). Nemuselo si zatěžovat svůj sociální ani trestní systém miliony lidí z rozvojového světa. Bývalo by to chtělo jistou předvídavost a výrazně méně politické korektnosti, ale šlo by to.

Ale toto všechno by ten proces úpadku jen trochu zpomalilo. Ten fundamentální problém Německa spočívá v tom, že cca 4 miliardy lidí žijících v jižní a jihovýchodní Asii se rozhodly nastoupit cestu industrializace a rozvoje znalostních ekonomik, a že pouhých 80 milionů Němců s nimi nemůže hrát rovnou hru. Takovou ztrátu exportních příležitostí ničím nevykompenzujete.

Zdaleka nejzávažnější rozhodnutí, které teď Němce ekonomicky dohání, padlo už dávno za Kohlovy éry, a příslušní politici i byznysmeni jsou dávno mrtví. Šlo o to, že tehdejší západoněmecká ekonomika se rozhodla i nadále co nejvíce soustředit na strojírenství, automobilový průmysl a další fyzickou výrobu, a naopak moc neřešit a nepodporovat svoje know-how v digitální sféře – ani software, hračku Anglosasů, ani hardware, hračku Východoasiatů.

K tomuto rozhodnutí notně přispěla skutečnost, že tehdejší státostrana, CDU, byla silně propojena s Mittelstandem, komunitou majitelů menších a středních podniků, které už existovaly a produkovaly právě zmíněné zboží. Nový, teprve začínající digitální sektor v té době žádné přímluvce v německých vysokých kruzích neměl, a tak byl ignorován. To, co na onom digitálním poli vyrostlo samo od sebe, nestačilo Německu k tomu, aby zaujalo důstojné místo v digitálním světě, a teď, o 40 let později, se jim to strašlivým způsobem vrací. Přesně ty produkty, které se rozhodli ignorovat, dnes mají na globálním trhu největší přidanou hodnotu.

Toto jsou příliš velké a zásadní trendy, než aby se daly vykompenzovat nějakou jednotlivostí typu slevy na zemní plyn. Německá exportní mašinerie, dříve předmět závisti celého světa, je minulostí a ani stávající nic-moc stav se neudrží; a neudělá s tím nikdo nic, ani AfD, ani Levice, ani CDU. Je to stejně mrtvé jako sláva pruských regimentů na bojišti.

Dalo by se s tím něco dělat? Možná, ale jedině nějakou zásadnější změnou kurzu. On by se ten stát, aspoň teoreticky, mohl přeorientovat na nějaké zcela nové technologie, třeba biotech. Pořád ještě mají nějaké školství (i když od likvidace židovských profesorů ve 30. letech už není světové), a v té biologii jim ještě ten vlak tak strašlivě neujel. Ale nezdá se, že by se o to někdo vážně snažil. Příliš mnoho pozornosti je rozptýleno buď na utopie typu bezuhlíkového hospodářství a nerůstu, nebo na zahledění do slavné minulosti, kdy z továren vyjížděly naleštěné stroje, a přemýšlení, jak by se její duch dal opět vyvolat.

Hodně se teď mluví o tom, že Merz by jako kancléř měl odstoupit. Co ale není vidět, jsou nějací zájemci o jeho křeslo. Chytřejší lidé tu situaci vnímají, včetně všech komplikací, a převzít za ni zodpovědnost se jim zkrátka nechce.

Naprosto chápu, proč je ta fronta prázdná.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Hudební epilog

Vyskočilo na mě…

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli kechlibar.net