“Tohle by nikdo nepřežil”

Jedna z nejzajímavějších otázek veřejné politiky je, jak vlastně měřit skutečné schopnosti státu, respektive kvalitu toho, čemu se anglicky říká governance, kvalita vládnutí. Není to zrovna neutrální téma, každý ministr má důvod si ten svůj resort trochu “přifukovat” a tvářit se, že podává lepší výkon, než co odpovídá realitě. Komunistické režimy byly v publikování optimistických statistik nepřekonatelné, ale v jiných státních zřízeních se ten problém vyskytuje taky. Papír snese všechno, takže je potřeba hledat nějaké testy, které se tak snadno nezakryjí papírem.

Cvičení záchranných složek je jeden takový realistický test. Účastní se jej hodně lidí a výsledky se těžko přikrášlují. A právě jeden takový test v srpnu 2026 ukázal Němcům, že jejich země má co řešit.

V sobotu 8. srpna 2026 v 10:15 se na centrále Deutsche Bahn rozezněl alarm. Volal strojvedoucí rychlovlaku ICE a hlásil, že s vlakem uvázl v tunelu Sandberg, nacházejícím se na rychlostní trase Norimberk – Erfurt. Souprava hoří, na palubě se nachází přes sto lidí. Mimochodem, to bylo celkem nízké číslo, protože plně obsazená souprava by mohla mít těch cestujících až pět set.

Šlo o cvičení, ale to zúčastněné složky nevěděly. Po telefonátu se tedy rozjelo standardní zásahové schéma. Podle plánů měli první záchranáři a hasiči dorazit k ústí tunelu za 10-25 minut a sjíždět se k němu ze všech stran.

Tolik teorie. Prakticky trvalo patnáct minut jen to, než se zpráva o nouzové situaci dostala z Deutsche Bahn k první záchranářské složce. Poté nastal chaos. Komunikace mezi jednotkami nefungovala, část informací se k jednotkám dostávala starožitným faxem! Pořádně nezafungovaly ani aplikace určené k informování civilního obyvatelstva, řadě lidí žádné upozornění nepřišlo.

Výsledek: první záchranáři dorazili k severnímu portálu tunelu Sandberg přesně ve 12:22, více než dvě hodiny od nahlášení problému. Nejbližší velké město, Erfurt, je přitom vzdáleno jen asi 20 km vzdušnou čarou a je dobře dostupné po dálnici, na které se u tunelu nachází sjezd. Zhruba stejně rychle by se tato vzdálenost dala ujet i na koloběžce, pokud byste do toho šlápli.

Ani v okamžiku, kdy záchranáři dorazili na místo, nebyl s problémy konec. Ukázalo se, že dveře vlaku ICE se zvenčí otvírají velice obtížně, což způsobilo další desítky minut zpoždění, než se první simulované oběti konečně ocitly na nosítkách.

Závěr byl jednoznačný. Kdyby toto byla skutečná katastrofa, přeživší by se počítali na prstech jedné ruky, a možná ani to ne. Německý záchranný systém fatálně selhal.

Média si na celé události pochopitelně smlsla. Zvlášť ten okamžik, kdy došlo k nasazení faxu, byl pro čtenáře a diváky neodolatelný.

Pro německého občana to ovšem bylo značně nepříjemné probuzení do reality. Německý stát není vůbec “levný”, do veřejného rozpočtu putuje přesně polovina německého HDP. Za takové peníze by daňový poplatník očekával adekvátní služby, včetně těch záchranných, a nikoliv dojezdový čas srovnatelný s nějakým Myanmarem.

Navíc jde o čistou, pěknou vizitku místních politiků. Toto se nedá připsat Trumpovi, Putinovi, Elonu Muskovi, pozdnímu kapitalismu nebo činnosti trollích farem. Dokonce ani AfD na tom nemá žádný podíl. Zodpovědnost leží jak na zemské vládě Durynska, tak i na spolkové vládě, protože zrovna vysokorychlostní tratě jsou celostátní infrastruktura, na jejíž provozuschopnosti a bezpečnosti má Bund bytostný zájem.

Naštěstí šlo jen o cvičení a nikdo nepřišel o život. Příště ovšem můžou být ty oběti skutečné.

(Tento článek bude přeložen i do angličtiny a vydán na mém anglickém Substacku.)

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Hudební epilog

Nobody’s Fault But Mine.