O hrdinovi Assangeovi

Jak jsem řekl, nepochybuji o tom, že jednou budou stát sochy Assangeho, bude se jezdit po třídách Assangeho, bude se studovat na Assangeho univerzitách a budou se udělovat ceny Assangeho. Vnuci těch, kdo dnes volají po jeho zničení, se budou těch soutěží účastnit se stejnou horlivostí, s jakou dnes volají po odškodnění potomků otroků právě příslušníci honorace, kteří často sami pocházejí z otrokářských rodin. To odškodnění mají pochopitelně zaplatit potomci osmiletých pensylvánských horníků. Jak jinak.

Assange má smůlu na dobu. Kdyby působil o pár desítek let dříve, byl by prohlášen za hrdinu, obdržel by Pulitzerovu cenu a přednášel by na nějaké prestižní univerzitě. Ale časy se mění. Novináři z aféry Wattergate nebo ti, kdo přinesli americké veřejnosti pravdu o skutečném průběhu občanské války, ti by byli dnes odsouzeni na doživotí. Amerika se změnila. Ostatně, co můžete čekat od státu, jehož bezpečnostní síly střílejí do lidí za to, že požadují vyšetření volebního podvodu. A jehož mocenské a mediální elity pokládají tu střelbu s několika mrtvými za správnou a morální.

Mění se zeměpis. To, co bylo dřív dobře přijatelné v zemích periférie (třeba zabíjení novinářů v Hongurasu nebo jiných koloniích USA), to se posunulo do samotných USA.

Z dějin víme, že žádný takový režim netrvá věčně. Je ale otázka, jestli změna přijde dost rychle, aby se Assange vyhnul obvyklému rytmu „nejdřív upálení – pak pomníky.“ Moc bych to přál jemu i nám všem.

Článok pôvodne vyšiel na portáli petrhampl.