Jak výstižně napsal Charles Murray, systém ukládající podmínky, které občané nedokážou splnit, se nazývá despocií. Každý totiž může být kdykoliv potrestán a je na libovůli úřadů, zda této možnosti využijí.

David Graeber v jedné ze svých knih velmi bystře upozorňuje, že ke skokovým nárůstům byrokracie dochází vždy za těch vlád, které mluví o trhu a minimálním státu. Současné bujení administrativních povinností za Fialovy vlády je vlastně normální. Ale Graeber tvrdí, že ve Velké Británii je tomu tak už od roku 1800. Když nastupuje vláda hlásající volný trh, připravte se na vyšší daně a více úředních povinností.

Jak ten zdánlivý paradox vysvětlit? Třeba připomenutím, že stát byl vynalezen za tím účelem, aby mobilizoval zdroje pro vedení války. To je jeho základní princip. To je jediné, v čem je skvělý – mobilizovat zdroje a realizovat gigantické projekty, jaké by nemohl realizovat nikdo jiný. Jak se ukazuje, nemusí se jednat jenom o válku. Stejně vhodným úkolem pro státní aparát je zavedení elektřiny do každé vesnice, postavení systému silnic a železnic, přehrady a elektrárny, výstavba milionu bytů, vybudování národního průmyslu nebo obrovského loďstva (klidně obchodního), let na Měsíc… k takovým rozmachům lidského ducha je stát vhodný.

Jenže co když takové úkoly nejsou? Státní aparát se začne nudit. Neví co s nevyužitou energií. Začíná šikanovat vlastní obyvatele, případně je úplně likvidovat. Nebo si ho ochočí korporace.

Ideologie minimálního státu ještě nikdy nevedla ke zmenšení státu. Řešením je najít pro něj nějakou užitečnou práci.

Petr Hampl

Článok pôvodne vyšiel na portáli Petrhampl.

Prečítajte si tiež

O nutnosti zdaňovat domácí práce