Asi nejvíc znepokojivé z nich má pouhých 22 vteřin a nejsou v něm žádné mrtvoly, ale ta hromada patrně použitých oprátek válejících na zemi a přetékajících z pytlů ven naznačuje, že touto místností prošlo mrtvol víc než dost. (Na rozdíl od titulků si ovšem nejsem nijak jist funkcí onoho stroje v rohu.)

Nicméně z mého hlediska tím úplně nejzajímavějším videem je dvouminutový pidifilm natočený nějakým ruským vojákem, který chodí po opuštěné základně syrské armády a rezignovaně nadává. Jeho bývalí spojenci zahodili zbraně, svlékli ze sebe uniformy a utekli. V jednu chvíli (cca 0:57) jsou na zemi vidět důstojnické prýmky, které kameraman komentuje slovy “i major utekl”. Granát visící na jakýchsi zavřených dveřích je už pak jen takovou třešničkou na dortu.

Vojenský kolaps je zajímavá věc. Rozklad syrské armády tváří v tvář vzbouřencům silně připomíná tutéž událost o tři roky dříve v Afghánistánu, kdy se afghánská vláda po stažení Američanů ze země neudržela ani pár dní (v podstatě zkolabovala už předtím, než se poslední Američané stáhli); vládní vojáci buď zahazovali zbraně, nebo se přímo přidávali k Tálibánu. Historie má tendenci se rýmovat.

Historicky nejsou takové události úplně vzácné. Armáda je kolektivní organismus a má tendenci podléhat kolektivním emocím. Může se to projevovat různými způsoby, od hrdinného, ale beznadějného boje do posledního muže proti masivní přesile na nějakém zkrvaveném pahorku, až po nečekané zhroucení fronty nebo dokonce vzpouru proti nadřízeným. Bývalo to dokonce častější než dnes.

Tak například starověké řecké armády, složené převážně z těžkooděnců – hoplítů, bojovaly víceméně tak, že se ty dva těsně sešikované útvary střetly svými prvními liniemi a sekaly a bodaly do sebe tak dlouho, dokud se jeden z nich nezhroutil; pak měli vítězové volnou ruku v tom, pronásledovat a dorážet prchající poražené. Jedním z důsledků býval naprostý nepoměr ztrát mezi jednou a druhou stranou.

“Cukr” má podobu intenzivně pěstované koheze jednotek, vesměs založené na pocitu hrdosti a sounáležitosti: my jsme stará garda, my neutečeme ani před celým oddílem čertů. Hodně starých vojenských písniček tuhle myšlenku vyslovuje nahlas, česky, francouzsky, anglicky nebo třeba v jazyce Zuluů. Pochodové písně byly důležitým tmelícím prvkem jednotek, a naučit se je mohl skoro každý rekrut, i když třeba neuměl číst a psát. (Což byla až do 19. století spíše norma.)

“Bič” jsou pak různé blokační jednotky, polní soudy a podobné instituce sloužící k odstrašení těch, kterým by pozitivní motivace nestačila. V dřívějších časech to byl spíš neformální, ale intenzivní společenský nátlak: pokud by se ten řecký těžkooděnec vrátil “beze štítu” (= štít byl těžký a zahodili-li jste jej, daleko líp se vám utíkalo) z bitvy, ve které zahynuli jeho sousedé a přátelé, byla by to pro něj společenská sebevražda.

Moderní státy, které mají dost peněz na to, aby si vydržovaly skutečný represivní aparát, dávají přednost těm institucionálním řešením. Klasickým příkladem bylo druhoválečné německé polní četnictvo, zvané ostatními vojáky “Kettenhunde”, podle charakteristických plechových cedulek, které nosili jeho příslušníci na krku. Lichotivá přezdívka to rozhodně nebyla.

Existence represivních složek v moderních armádách sice na jednu stranu snižuje riziko vzpoury nebo masových dezercí, ale zároveň zamlžuje odpověď na otázku, jak velké to riziko v daný moment skutečně je. V takových záležitostech se nemůžete obrátit na agenturu pro výzkum veřejného mínění a zadat jí otázku, s jakou pravděpodobností se ta která jednotka složí. V takových záležitostech je totiž přirozené lhát, jako když tiskne, a čím autoritářštější a tvrdší režim, tím víc.

Nicméně to riziko tam vždycky je, a to je něco, co činí modelování konce válek velmi obtížným.

Víte, jak fakticky skončila první světová válka? Němečtí námořníci, relativně nedotčená síla, která strávila většinu války ve svých přístavech (i když ta jedna výjimka byla spektakulární), dostali na přelomu října a listopadu 1918 rozkaz k vysloveně sebevražedné akci – měli vyplout na Severní moře a pokusit se zaútočit na Británii, která měla na moři značnou převahu.

Možná právě proto, že na rozdíl od pěšáků nebyli zvyklí na neustálé umírání v krvavých jatkách, ten rozkaz neakceptovali a vytáhli místo toho rudé vlajky. Pokus generálního štábu potlačit vzpouru silou selhal a vzbouřenecké myšlenky se začaly naopak s neobyčejnou rychlostí šířit i do pozemní armády, které už stačil jen ten pomyslný “kousíček”, aby přestala poslouchat také.

Kolaps německého císařství trval zhruba stejně dlouho jako kolaps Asadovy Sýrie: osm dní. Nečekali to ani ti Spojenci, kteří měli rozplánovanou ofenzívu až do jara 1919: logistika, manévrování, všechno. Nakonec těch plánů nebylo potřeba.

Jak vidno, podobné věci se můžou stát i dnes.

Článok pôvodne vyšiel na portáli kechlibar.