O kořenech…

Po celý svůj život jsem se snažil být svědkem křesťanské víry. Dostal jsem ji od obou rodičů, po mamince sentimentální, po tátovi zaťatou. Víru, pro kterou Hus zemřel, ale která přežila Bílou horu i jezuitská gymnázia, která přežila vypálení Kyjeva Čingischánem, přežila německé i banderovské běsnění a přežila pády všech moderních utopií vedoucích do stejné řiti. Víru, která umožnila mým pradědům klučit prales a nezapomenout na zemi svých otců.

Patří k tomu i mé příjmení – poněmčelé, protože i to patří do rodinné historie, ale původně znějící „Škeřík“ tedy ten, kdo se šklebí, protože přesně takhle naše rodina přežila všechno. Dělali jsme si srandu ze všeho, i z vlastní bídy. Na habsburské, pruské, nacistické, sovětské i evropské hodnoty jsme se po staletí dívali s úšklebkem a mysleli jsme si své.

Po čtyřicet let svého života jsem se snažil tohle předat dál. Táta byl představeným sboru, já i brácha jsme vedli skupinky mládeže, pokoušeli jsme se misionařit, přivádět k těmto hodnotám i další lidi, prostě snažili jsme se našimi životy naplňovat to, co si můžete přečíst skoro na konci Bible, že máme přivádět k Bohu nové učedníky.

Nedařilo se nám to. Čtyřsetleté hodnoty a skoro nikdo je nechtěl. Hodnoty pevnější a osvědčenější, než vše, co nabízí moderní svět, ale smůla, prožili jsme spolu s českými církvemi jejich pád, kdy za třicet let přišly o osmdesát procent členů. Nikdo v této zemi po roce 89 nezažil horší katastrofu než církve a to jsme přišli o stamiliardy v privatizačních rozkrádačkách. Přišli jsme o tisíce fabrik, ztratili jsme průmyslové kompetence a stali jsme se montovnou, ale ani zdaleka to nebyl tak šílený pád, jaký zažily české křesťanské církve. Majetkové restituce tomu jen dodaly dynamiku. Poločas rozpadu církví je pouhých deset let. Při každém sčítání se k nim hlásí polovina lidí, co minule.

A pak jsme naši církev opustili a najednou byl problém pryč. Najednou nebyl problém, abychom byli slyšet a nebyl problém o našich hodnotách mluvit. Problém totiž nebyl ani ve víře, ani v Bohu, ale v církvi.

Proč? Inu, protože když český člověk vidí, jakým způsobem se církve k Bohu hlásí, tak s tím nechce mít nic společného. Nechce mít nic společného s institucí, která není protiváhou režimu, ale jeho součástí. K čemu je církev, která chrání režim proti lidem? K čemu další instituce, která chrání moc? Smysl církve byl vždycky ve zmírňování dopadů neuvážených rozhodnutí mocipánů na obyčejné lidi, ale jen u nás je církev vždycky spolehlivým nástrojem na upevňování režimu. Čím bezohlednější režim, tím lépe a radostněji mu církev slouží. Na jednoho Piťhu připadá sto Halíků.

Tak jak ubývali církvím farníci, stejně rychle se přijímaly všechny ty LGBTNSDAP hodnoty, vstřebávala se zelená ideologie, až už nakonec nezbylo nic z dávných zápasů o milosrdenství k těm nejmenším a nejnuznějším. Místo zápasu o pravdu se bojuje za koncesionářské poplatky, místo poskytování identity těm dole, se poskytují prebendy těm nahoře. Místo hlasu marginalizovaných zní hlas Urušuly Leyenové. Místo útěchy zní napomínání, káže se voda, ale pije se víno. Místo Boha, který je nad vší lidskou marností a který dává slunci svítit na dobré i zlé, přišel Bůh, který si vybral správnou stranu.

Je nejvyšší čas, aby i tohle pokrytectví skončilo. Má-li se lid přihlásit ke svým křesťanským kořenům, nemohou u toho asistovat Halíci a Přibylové. Náš národ nezachrání protinárodní instituce, které se spolu s Petrem Pavlem těší na federalizaci a okleštění i těch posledních žalostných zbytků našich svobod. Nepomůže nám instituce, která se bojí svobody slova a která vždycky spolehlivě stála na straně moci.

I od toho je Vidlákovna. Aby bylo možné se přihlásit ke kořenům. Aby měli zastání ti, kteří jsou vyháněni ze společnosti lepších lidí. Aby někdo šel za těmi, kteří už nechtějí mít s tímto světem nic společného. Aby alespoň někdo připomínal, z čeho jsme povstali a co stojí za to hájit. Aby někdo ošetřoval naše kořeny, protože bez nich nemohou vyrůst žádné plody.

Každý, kdo se hlásí ke svým předkům, kteří nám vydobyli svobodnou zemi, uhájili tisícileté hranice, a předali hodnoty, které jednou předáme svým následovníkům, k nám patří.

Každý, kdo se hlásí k tradiční rodině tvořené mužem, ženou a dětmi, která je základem národa i státu, je náš.

Každý, kdo se hlásí se k historii své země v celé její šíři, přiznává se ke svým slovanským i křesťanským kořenům, ideálům humanismu, české státnosti od Velké Moravy podnes, ale především pak k českému jazyku jakožto základnímu prvku naší pospolitosti, ten bude mít ve Vidlákovně svůj přístav.

Každý kdo přijímá kontinuitu svého národa se všemi vrcholy i pády, pravdami i omyly, aby to dobré zachoval a z toho zlého se poučil, je naším druhem v tomto boji za přežití.

Každý, kdo se přiznává ideálům spravedlnosti, rovnosti a bratrství a vyvaruje se napravovat staré křivdy vytvářením nových, bude mít u nás své místo.

Každý, kdo je připraven střežit a bránit svou zemi, pokud bude stejně měřit chudým i bohatým a bude pamatovat i na toho posledního, tomu nabízíme ruku i místo u stolu.

Každý, kdo chce hledat pravdu, držet se pravdy, bránit pravdu, ale nepotřebuje pravdu ani vlastnit ani přikazovat, toho mezi sebou přivítáme.

Prosím, všimněte si… v tomto vyznání není ani slovo o správné politické straně, či správné a jediné pravé ideologii. Je tam jen to, co máme všichni společné, ne proto, že bychom to třeba nechtěli jinak, ale takhle nám to předkové předali. Tak se postarejme, abychom alespoň měli co předat dál. Už nám zbývá jen jeden ideál – prosté přežití národa.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.cz