Na internetu si můžete pro tento jev přečíst milion zdůvodnění. Mohou za to Ilumináti, Aspen institut, Bilderberg, Globální ekonomické fórum, USAID, židovské spiknutí, spiknutí globálních elit, globalizace jako taková… vynechal jsem něco? Prostě, kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali.

Nechci se pouštět do debaty, kdo za tím vším stojí, protože to nepovažuju za důležité. Když Američané bojovali proti nacistickému Německu, tak sice měli kroužek expertů, kteří se dohadovali, kdože to vlastně německou mašinérii řídí. Je to Albert Speer? Nebo Himler? Nebo sám Hitler? Ale ať došli k čemukoliv, stejně to v praxi vypadalo tak, že proti každé americké divizi stála německá divize a tu bylo zapotřebí porazit. Pokud se tak stalo, bylo možné porazit zase další a další a další až ke konečnému vítězství. Bylo jedno, kdo v říšském bunkru tahal za nitky, nakonec to vždycky byl pěšák, který musel porazit pěšáka z té druhé strany.

Proto nerad píšu o všech globálních spiknutích. Nejsou podle mě důležitá. Důležité je, kdo v této konkrétní chvíli stojí proti nám a koho musíme porazit. Pokud to dokážeme, můžeme jít vstříc větším úkolům a odhalit další kus nitek v zákulisí. Ale bez bezprostředního vítězství nad bezprostředním nepřítelem se můžeme o záměrech vůdců v pozadí jen dohadovat. Afghánci také neřešili, jak zasáhnout Velkého bílého otce ve Washingtonu, ale starali se, aby každou noc letěla nějaká mina na americkou základnu. Pro své vítězství nepotřebovali znát ani velitelskou strukturu americké armády ani nepotřebovali žádné znalosti washingtonské hlobokostátní bažiny. Prostě jen večer co večer vystřelili na základnu v Bagrámu.

Pravda je taková, že posledních pětatřicet let ve všech volbách proběhl mediální předvýběr kandidátů. Ano, každý máme ústavou zaručená práva, ale nemáme ústavou zaručená žádná mediální práva. Tam v médiích se rozhodne, který politik bude posuzován velmi shovívavě a takřka bez otázek a kdo bude prolustrován až do nejhlubší minulosti. Jsou to média, která píší o Pandora papers a nepíší o Dozimetru. Jsou to média, která rozhodnou, že je veřejný zájem jednoho kandidáta takřka svléknout donaha a u jiného si tři roky nevšimnout, že při premiérování ještě pobíral plat na univerzitě. Jsou to média, která rozhodnou, kolik článků vyjde o tom, že Turek jezdí rychle na dálnici, nebo Vidlák vyhrožuje novinářům a kolik článků nevyjde o tom, že Výborný jel stovkou po dědině a jak média vyhrožují Vidlákovi.

Moje čtyřletá práce spočívala v tom, postavit proti majnstrýmovým mediálním divizím naše vlastní. Abychom narušili tento neústavní mediální monopol na vyrábění těch správných politiků. Snažil jsem se, abychom se mohli vysmívat hloupým Danuším nebo Evičkám Decroix, abychom si mohli říkat jiné informace, než jsou v České televizi, abychom mohli hledat vady u těch, kteří jsou podle majnstrýmu dobro a naopak abychom se mohli zastávat těch, kteří jsou podle majnstrýmu zlo. Abychom tím alespoň trochu narovnali situaci, kdy jsme si před ústavou všichni rovni, ale před médii si rovni tedy opravdu nejsme.

Nestaral jsem se, jestli mediálním soupeřům velí Jindřich Šídlo, Zdeněk Bakala, Člověk v tísni, Evropská komise, či snad sama USAID. Neřešil jsem, kde přesně se sbíhají nitky, ale každý večer jsem „střílel“ nový článek a snažil se spojit s každým, kdo na tu velkou majnstrýmovou mediální základnu střílel také. Nesnažili jsme se být silnější než Borgis, ale snažili jsme se, aby i náš rámus byl slyšet… aby novináři vyskakovali při každém alarmu ze židlí a i když se prakticky nic nestalo, aby si nejvíc škod vlastně udělali sami… tím, že nás nakonec sami mediálně zvýrazní.

Výsledek je to, co máme dnes. A asi to funguje. Můžeme si dovolit dělat na majnstrým dlouhý nos a oni se musejí vyrovnávat s novou realitou – byli hlídači demokracie, ale už je tu někdo, kdo hlídá hlídače. Štve je, že je tu někdo, kdo jim může udělat to, co doteď ostatním dělali jenom oni. Považují za vyhrožování, když jim někdo řekne, že o nich napíše. Najednou to nejsou média, která rozhodují o tom, kdo je hoden kandidovat. Najednou tu mohou být kandidáti, kteří tento mediální předvýběr okázale ignorují nebo si z něj dokonce utahují.

Najednou mohou volby něco změnit a protože mohou něco změnit, mluví se nepokrytě o jejich zrušení. Mohou něco změnit, protože mohou kandidovat lidé, které už nelze mediálně zničit předem. Najednou negativní reklama neškodí, ale upozorňuje. Co se změnilo? Jen málo… prostě skončil mediální monopol na informace. Jednotlivec na sociálních sítích může být víc než Otázky Václava Moravce.

Jestli něco mělo smysl, tak je to tohle. Krok za krokem, den za dnem, článek za článkem odbouráváme mediální předvýběr kandidátů. Daří se nám to tak dobře, že papaláši mluví o zákazu voleb, pokoušejí se o kriminalizaci a dělají ústavně naprosto nemyslitelné věci, aby se udrželi u koryta. I když to veřejně nepřiznají, jejich mediální divize už nejsou bojeschopné. Nejsou schopné jim odstranit z cesty soupeře. Američané mohli v Bagrámu tábořit, ale nedokázali povstalce umlčet. Když dal Baxa svůj slavný rozhovor, že by mohli z pozice Ústavního soudu zasáhnout do volebního procesu, zajásal jsem. Protože tím mimoděk prozradil, že mééédia už na zasahování do toho stejného volebního procesu nemají sílu.

Podzimní volby ukáží, nakolik je to pravda. Ukáží, kolik jsme velkým médiím ubrali na vlivu. Ukáží, jestli naše čtyřletá námaha měla smysl. Děláme menší rámus než velká média. Ale i menší rámus je slyšet a majnstrýmový ryk ho už nedokáže přehlušit. Tentokrát kandiduje řada lidí, kteří nejsou předvybraní Českou televizí a ukáže se, jestli jim mediální nálepky ještě dokáží uškodit. Tentokrát mohou volby něco změnit.

Jestli něco mělo smysl, tak toto.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli Vidlakovykydy.