Môj profil 
Predplatné
Takzvaný index ekonomické nálady ZEW je velmi dobrým, spolehlivým předstihovým indikátorem, který umí dobře předpovídat budoucí vývoj ekonomiky. Podobným, byť jinak zjišťovaným indikátorem, je indikátor Ifo.
Každopádně tento významný indikátor ZEW klesl ve srovnání s minulým měsícem o 15,1 bodu na 13 bodů. Předtím se hodnota indexu pět měsíců po sobě zvyšovala. Je to výrazně horší hodnota, než se očekávalo. A není vůbec záhadou, co tento pokles způsobilo. Jednoznačně to je náznak bankovní krize, která vypukla ve Spojených státech, ale která se v podobě problémů dnes již převzaté banky Credit Suisse přelila i do Evropy.
Záhadou důvod poklesu nálady ekonomických analytiků a investorů sice není, sarkasticky zdvižené obočí si ale přesto zaslouží. Jistě si vzpomínáte, že na tomto místě dlouhodobě mluvíme o tom, že prudké snížení úrokových sazeb centrálních bank a jejich následné zvýšení musí nutně mít za důsledek zhoršení kondice bank prakticky po celém rozvinutém světě. A když k prvním náznakům takového vývoje dojde, je to spíš důvodem pro sebereflexi centrálních bank a vlád a připuštění si, že takové snižování a zase zvyšování úrokových sazeb vždy zákonitě dopadá špatně – ať už v roce 2008, nebo v roce 2023. Namísto sebereflexe těch, kdo situaci spískali, tu však máme spíš všeobecné nechápavé překvapení.
Ale nehledejme viníky, spíš se podívejme na ryze praktické záležitosti. V posledních hodinách slýchám otázku, zda už jsou akcie bank zase zajímavé pro investici, když nyní v důsledku posledních událostí tak výrazně zlevnily. A moje odpověď zní: NE. Ne, ještě nenastal čas investovat do bank.
Musíme si uvědomit, že toto je s největší pravděpodobností spíš začátek turbulentnějšího dění v bankovnictví. A důvod je zřejmý. Stav bankovních bilancí dosud nebyl v Evropě ani v Americe plně demaskován. Už jen to, že řada klientů stále splácí své úrokové sazby na fixovaných úrovních. Vždyť zvyšování úrokových sazeb po světě zatím trvá jen zhruba rok. Teprve až klientům skončí jejich fixace úrokových sazeb, ukáže se, jak to je s jejich schopností splácet. A nejen to. Také inflace se bude snižovat mnohem pomaleji, než se dosud všeobecně předpokládalo (například my se domníváme, že letos nebude kolem 10 %, jak zní oficiální verze, ale nad 10 %). A vyšší a delší inflace bude znamenat výraznější chudnutí spotřebitelů. Kombinace razantnějšího chudnutí a vyšších splátek hypoték mnoho lidí přivede do platební neschopnosti – ale ne hned. A teprve až v horizontu měsíců se ukáže, jak na tom banky skutečně jsou.
Druhá častá otázka zní: Mohou být všechny problémové banky zachráněny? Tady je nutno říci, že státní autority – tedy vlády a centrální banky – budou mít na výběr v podstatě ze dvou možností. Buď rezignují na inflaci a budou zachraňovat banky snížením úrokových sazeb. Anebo rezignují na banky a budou zachraňovat inflaci pokračujícím stahováním peněz z oběhu a vyššími úrokovými sazbami.
Jakkoliv se to zdá být bezvýchodné dilema, je to ještě o trochu horší. Obojí totiž nejspíš nakonec povede k témuž, jen v jiném časovém horizontu.
Pokud totiž státní autority rezignují na inflaci a budou zachraňovat banky, znamená to, že se do oběhu bude opět dostávat víc peněz, což znamená vyšší a delší inflaci, neboli větší chudnutí spotřebitelů, tedy jejich neschopnost splácet. Nakonec i v tomto případě na to doplatí banky.
A pokud si státní autority vyberou, že rezignují na banky (což si asi nevyberou, až dojde na lámání chleba) a budou zachraňovat inflaci, začnou mít problémy banky, lidi budou vybírat peníze z bank a utrácet je za vše možné, aby je zachránili – což vyvolá inflaci. Tento scénář se píše již od roku 2008 a v podstatě dobré řešení již neexistuje. Nakonec tak v konečném důsledku jenom hrajeme o to, kolik času si koupíme na dobu, po kterou si ještě budeme hrát na to, že vlastně nabalující se sněhovou kouli problémů před sebou valíme dál.
Takže abychom se do toho nezamotali: akcie bank ještě u většiny titulů nekupovat. A inflaci taky ještě neodpískávat.
