Na této válce je zajímavé, jak skvěle vydělává správným lidem na burze. Jak vždycky někdo perfektně odhadne, co přijde vzápětí a hodiny či minuty před Trumpovým projevem vsadí na růst nebo pokles cen akcií či ropy. Takhle se vydělává! Celý svět platí drahé energie, to by bylo, aby na tom pár jedinců pohádkově nezbohatlo. Je to tak časté a okaté, že se člověk nemůže ubránit úvahám, že přesně toto je účel této války. Jako kdyby už někdo věděl, že trendy jsou nevyhnutelné a když je tedy nemůže zvrátit, alespoň vydělá na kličkování.

Stejně tak se ukazuje, jak chimérické byly představy o nějakém volném trhu. Ne, nemluvím o tom, že by pro všechny měla na trhu platit stejná pravidla, toto netvrdili ani největší tržní utopisté, ale ono už dávno neplatí ani to, že cena je nějaké univerzální měřítko hodnoty zboží. Ruský dělostřelecký granát je desetkrát levnější než ten český. Íránská raketa je desetkrát levnější než ta americká, ale rámusu nadělají stejně. Írán dokáže za dvacet miliard dolarů provozovat obrovské betonové komplexy a Spojeným státům na vedení války proti Íránu nestačí dvě stě miliard dolarů.

Rovněž můžeme suše konstatovat, že nikdo už nikomu nevěří a nějaká konzistence přestala úplně hrát roli. Začalo to přiznáním Merkelové, že Minské dohody byly jen taková kamufláž na získání času. Zdá se, že svět se tomuto faktu přizpůsobil a od té doby je všechno jen propaganda a nebo klam. Ani spojenci si mezi sebou nevěří – Američané svůj útok na Írán oznámili jen některým kolegům v NATO. Ostatní postavili před hotovou věc. Nejvíc to vidíme v naší vaší EU. Ropovod Družba byl rozbitý akorát do maďarských voleb. Pak byl zázračně opraven. Maďarsku byly zadržovány různé evropské fondy, v Rumunsku rovnou shodili volby… všichni si navzájem už jen lžou.

Poslední, kdo věřil v dobrou vůli Západu, byl Janukovyč. Jeho problém nebyl v tom, že by nasadil Berkuty, ale v tom, že je nenasadil a spoléhal se na ujednání s Němci a Francouzi. Po něm už tuto „chybu“ nikdo neudělal. Všichni věděli, že majdany jsou myšleny vážně a tak se postarali, aby jakékoliv organizátory eliminovali. Někdy nekrvavě, jindy krvavě. Gruzie, Kazachstán, Turecko, Írán…

Neptejte se mě, jaké vztahy panují mezi Ruskem a Čínou nebo mezi Indií a Ruskem, v poslední době z toho mám pocit, že ani tam nepanuje velká důvěra. Usuzuju tak z toho, že v poslední době neslyšíme z jejich vzájemných prohlášení nic jiného, než řeči o důležitosti pevných vztahů. Většinou se totiž mluví o tom, co není. Kdy to je, nikdo nemá důvod to v jednom kuse vytahovat a ujišťovat se.

Pravidla ještě na papíře existují, ale nikdo nepředpokládá jejich dodržování. Ještě se hodí jako návnada pro zhloupnuté masy, ale nikdo je nepovažuje za závazná. Podání ruky nic neznamená, stejně jako nic neznamená písemná smlouva. Kovbojové v salloonu hrají karty, všichni podvádějí a všichni mají pistole. Někdo má možná větší kalibr, ale i ten nejmenší cvrček, když dobře zasáhne, umí být smrtelný. A na začátku rvačky vypadají spojenectví úplně jinak, než na jejím konci.

Šerif už nedrží v šachu celý lokál. Naopak, lokál už drží v šachu šerifa. Ještě pořád má Donald Earp největší brokovnici, ale už si s ní není schopen vynutit svou vůli. Ještě věří, že odvede pozornost řečičkami. Věří, že někoho ukolébá a že mu to vrátí výhodu, kterou ještě nedávno měl. Ostatním je ale už jasné, že buď šerif pěkně vycouvá zadním vchodem a nebo z hospody nezůstane kámen na kameni. O ničem jiném současná přetahovaná kolem Perského zálivu není.

A tak alespoň rychle ještě hrabou pod sebe. Neexistuje lepší znak nefungujícího systému. Všichni vědí, že je to v háji a tak se holt každý ohání, jak může. Dokonce i naše Pravda a láska už přišla na to, že když teda skončí koncesionářské poplatky, je třeba vyzvat lidi, aby je platili dál… ale ne České televizi, nýbrž Milionu chvilek. Doba je zlá, Mikuláši… a tak je třeba ještě rychle něco nasyslit.

Když žijete ve funkčním systému, nepotřebujete si dělat zásoby na těžké časy. Víte, že vše je pod kontrolou. Systém je bezpečnost, systém je zdravotnictví, systém jsou důchody i pojištění proti živelným pohromám. Svět prostě funguje, každý v něm má svoje místo a poctivost je odměňována. My teď žijeme přesný opak a elity jsou toho dokonalým barometrem. Nikdo tam nahoře se už nepokouší opravit systém, díky kterému se dostali na vrchol. Nikdo nehájí pravidla. Už se jen zařizují pro sebe.

Jak to říkal Flávius Aetius? „Toto město už není pro obranu Říma důležité…“

Když žijete ve funkčním systému, vystačíte si s pravdou. Prostě řeknete, jak to je a nikdo vám za to hlavu neutrhne. Dohody jsou platné i bez papíru, obě strany je chtějí dodržet, protože obě na tom vydělají. Takhle jsme si představovali Západ a přesně toto jsme chtěli mít i tady. Ale dopadlo to nějak obráceně. Ti kteří měli chránit pravidla si je jen použili pro své zájmy. Výsledek vidíte v burzovních spekulacích předcházejících Trumpovy tweety. Vidíte to v dronech Nemesis, na kterých se napakovalo pár lidí, které systém ještě chrání, ale oni vědí, že to nebude mít dlouhého trvání, tak se úplně utrhli z řetězu. A samozřejmě to vidíte na našich platech, které za pětatřicet let nedohnaly Německo, ale naše ceny ho dohnaly už dávno.

Je třeba jít proti tomuto trendu. Kde je oprávněná nedůvěra, tam je třeba vnášet oprávněnou důvěru. Kde všichni hrabou jen pod sebe, tam je zapotřebí předvést, že to není jediná možnost. Kde se všichni snaží jen jeden druhého okrást dané slovo nic neznamená, tam je třeba plnit sliby. Jsme pod rozlišovací schopností velkého světa, který na svém trendu nic nezmění, ale měli bychom to dělat alespoň v malém a okolo sebe.

Jednoho dne se tohle všechno rozpadne na prvočinitele. Měli bychom se snažit, aby se rozpad zastavil ještě nad námi. Abychom kolem sebe měli alespoň kousek funkčního systému ve kterém si budeme schopni navzájem pomoci alespoň s těmi nejzákladnějšími potřebami.

Nejspíš na to ještě budeme mít trochu času.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.cz