Nicméně ta příroda má velkou sílu a začne-li uplatňovat své právo veta, dějí se věci. Jedna taková krize se zrovna odehrává v Íránské islámské republice (brrr). Hlavní město Teherán je bez vody.

Írán, potažmo Persie, měla vždycky problémy se suchem; je to region plný pouští a polopouští, i když ne kompletní poušť (zhruba třetina půdy v zemi se dá využít k zemědělským účelům, což vzhledem k velikosti státu je větší plocha než např. v Německu). Už od starověku se tam také zřizovaly různé sítě kanálů, rezervoárů a podobných zavlažovacích systémů. Dokonce je možné, že právě nutnost takové velké systémy stavět a udržovat vedla k tomu, že ta centralizovaná perská říše před 2500 lety vůbec vznikla. (Tenhle druh úkolů se extrémně blbě koordinuje, pokud každých pár kilometrů vládne jiný kníže.)

Když Mongolové ve třináctém století poničili tyto staleté zavlažovací sítě, zastavilo to rozvoj tamní společnosti nadlouho. Bez vody nejsou potraviny, bez potravin populace, bez populace civilizace. A bez civilizace se těžko obnovuje zničená infrastruktura. (Václav Cílek teď určitě spokojeně přikyvuje hlavou).

Těžké sucho panuje v okolí Teheránu i teď, a to už asi šestým rokem. Nejde přitom jen o přírodní jev; podepisuje se na něm také špatná správa vodních zdrojů, zaostalá úroveň zemědělství a všelijaké politické patologie na vršku Islámské republiky. Obří přehrada Latján, která slouží jako zdroj vody pro Teherán, je víceméně na suchu, zbývá v ní méně než 10 procent vody, a to ještě nekvalitní. Tyhle zbytky po odparu vesměs obsahují tolik koncentrovaných chemikálií, že nejsou vhodné pro lidskou spotřebu.

Problém začíná být natolik existenčního rázu, že íránský prezident Pezeškian (relativně neškodný chlapík, ale nemající v ruce žádnou skutečnou moc, kterou drží výlučně klerici) promluvil veřejně o nutnosti evakuovat celé město. V Teheránu a okolí přitom žije zhruba 15 milionů lidí; málokdo si umí představit, co by takové stěhování milionových zástupů vůbec znamenalo. Mimo jiné v tom Teheránu žije dost lidí nespokojených s Islámskou republikou jako celkem a rozstěhovat je po celé zemi znamená, že ty jejich myšlenky a názory se roznesou i do posledního kouta venkova, kde třeba až dosud nebyly moc zastoupené.

(Malá reminiscence – když v Británii za druhé světové války posílali děti na venkov, aby unikly německému bombardování měst, vedlo to k takovému promíchání dříve oddělených společenských vrstev, že politické následky byly víceméně trvalého rázu. Bez tohoto kontaktu by se nejspíš poválečné socialistické experimenty neuskutečnily.)

Pro současný režim představuje extrémní a trvající sucho ještě jeden problém, který v Evropě úplně nedoceňujeme. Management počasí se v islámském světě tradičně připisuje Alláhovi, takže to, že už léta neprší, je pro vousáče ovládající Írán poněkud prekérní a těžko vysvětlitelné. Myšlenka, že Alláh není spokojen se stávající vládou, může nahlodávat i věřící muslimy, kteří tvoří poslední oporu režimu v populaci.

Poslední dobou jsem mnohokrát psal o inteligenci coby cenném a těžko nahraditelném zdroji. Osobně si myslím, že na současné situaci v Íránu se silně podepisuje skutečnost, že odtamtud vzdělaní lidé utíkají po statisících. Írán nemá problém s tím, že by se tam chytří lidé vůbec nerodili; právě naopak, je to velmi stará civilizace a tamní síť univerzit dokonce i teď snese srovnání s tou lepší polovinou světa.

(Je to také jedna z mála zemí světa, kde na technických a přírodovědných oborech ženy výrazně přečíslují muže – až 70 % studentů na těchto oborech jsou v Íránu dívky. Inu, takový diplom je skoro garantovaný lístek do ciziny, a přitom z hlediska chování k ženám je ten íránský režim zrovna extra odporný.)

Írán má problém v tom, že ti chytří lidé ze země mizí jako pára nad hrncem. Veřejná správa, ale i soukromý sektor, má tím pádem jen omezený výběr inteligentních jedinců k zaměstnávání. Ostatně: “prošustrovat existující zásoby vody v zemi, která po celou svoji historickou existenci trpí suchem”, to je přesně zrovna věc, kterou byste čekali od různých IQ 90 v mocenských křeslech.

Z hlediska těch vládnoucích kleriků samotných je hromadný útěk íránských mozků do ciziny výhodný, protože jsou-li nespokojenci někde v Paříži a Torontu, nemohou zakládat disidentské organizace doma. Ale celou zemi to poškozuje těžce.

Paradoxem nad paradoxy je, že na Blízkém východě se nachází jedna země, která má technologii pro správu vodních rezerv “zmáknutou” do naprosté dokonalosti, a to je Izrael. Jaké vztahy panují mezi Íránem a Izraelem, dobře víme. Kdyby byly jiné, třeba by nebylo nutné uvažovat o tom, jestli přestěhovat Teherán.

Hudební epilog

Nahráno v Londýně, jak jinak. Nejlepší děti Íránu jsou prostě v cizině, a nedivím se jim ani trochu.

Ale očividně se jim pořád stýská, jinak by neskládaly písně o ztracené vlasti.

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli Kechlibar.net.