Bod první: vypadá to, že obě válčící strany trochu zanedbaly lekce rusko-ukrajinské války a musejí je teď vstřebávat takříkajíc narychlo.

Nevíme moc o aktuálním dění v Íránu, protože tamní vláda téměř kompletně odřízla internetové připojení (stejně jako při těch velkých nepokojích v lednu). Dostane-li se něco ven, tak přes ilegální Starlinkové terminály, kterých patrně od ledna přibylo. Na různých Telegramech a Redditech je pak k nalezení pár videí, které zachycují zásahy s hojnými sekundárními explozemi. Jinými slovy, zásahy větších muničních skladů.

To je něco, co se Rusové a Ukrajinci naučili už koncem roku 2023: jakákoliv větší koncentrace munice na jednom místě si koleduje o vzdušnou návštěvu, čili sklady musejí být maximálně decentralizované.

Na druhé straně teď Američané, ale i malé arabské státy v zálivu, nyní zjišťují, že Šahídy (malé íránské drony) jsou levné a dají se vypustit ve velkém množství, a že sestřelovat je drahými raketami Patriot je ekonomická šílenost a navíc neudržitelná. Peněz by snad šejkové měli dost, ale těch raket je omezené množství a na povel se nové vyčarovat nedají. Tím pádem se dostáváme k bodu druhému …

Bod druhý: právě před rokem pokřikovali Trump i Vance na ukrajinského prezidenta, že nemá v ruce žádné karty. Nyní se ukazuje, že nejméně jednu přece jen má: Ukrajina je totiž jediný stát jakžtakž přátelský vůči Americe, který má bohaté bojové zkušenosti s ničením Šahídů (a jejich vyspělejší ruské varianty, Geranů-2) pomocí levných dronových interceptorů. Arabské státy se také už na Kyjev obrátily se žádostí o jejich nákup.

Pokud se tato forma protivzdušné obrany osvědčí, Kyjev na tom vydělá nejen nějaké peníze, ale zejména prestiž. Přece jen jsou to, globálně vzato, velmi prominentní zákazníci.

Bod třetí: z dlouhodobého hlediska je nicméně vynález a proliferace dronových interceptorů spíš problém, i když je to problém nevyhnutelný. (Technický vývoj je neúprosný a byla jen otázka, kdy k tomu dojde.) Doteď byly interceptory omezeny na rusko-ukrajinskou válku. Nyní expandují do Perského zálivu, zítra do jiných problémových oblastí světa, časem budou všude. Není to zas tak unikátní technická myšlenka a tak postupně vzniknou desítky různých kopií a variant. Bohužel se dříve nebo později stane, že je nějaký zlosyn nasadí proti civilnímu letadlu. Nechtěl bych v něm sedět.

Bod čtvrtý: nemá moc smysl analyzovat, co říká Trump. On je, mírně řečeno, nekonzistentní zdroj informací. Má smysl sledovat, co se skutečně děje. Přesun třetí letadlové lodi s doprovodem do regionu a třicetidenní odpustek sankcí na ruskou ropu o žádných plánech na deeskalaci nesvědčí.

Bod pátý: je vůbec otázka, kdo je teď reálnou hlavou protiíránské koalice a kdo v ní má jaký vliv. Jsme zvyklí na to, že vznikne-li nějaká koncentrace sil s účastí Američanů, tak v ní strategicky rozhodují právě ti Američané. Tentokrát to tak být nemusí; z existenčního pohledu je ta válka důležitá zejména pro Izrael, který prý de facto rozhodl o okamžiku jejího začátku tím, že vybombardoval nějaké to zasedání íránských VIPs v Chameneího bunkru. Z ekonomického (ale i z hlediska „udržení tváře“) začíná být problémem pro všechna ta ropná království mezi nimi. Maximální počet výbušných dronů teď nepadá na Izrael, ale na Dubaj (!) a potom na Kuvajt.

Názor těchto arabských vladařů bude mít na další průběh války velký vliv. V podstatě se musejí rozhodnout, zda chtějí brzký mír i za cenu toho, že jim v těsném sousedství zůstane rozzuřený stát řízený chiliastickou juntou, nebo zda budou usilovat o to, aby se ta islámská republika rozdrolila zevnitř, i kdyby to bylo náročné a drahé. Na rozdíl od Američanů jsou přece jen fyzicky hned vedle, takže to není jednoduché rozhodování.

Bod šestý: pojmem „chiliastická junta“ jsem měl na mysli to, že původně klerikální charakter Íránu se patrně mění v nadvládu Revolučních gard. Ono už se nějakou dobu šuškalo o tom, že balance sil vevnitř islámské republiky se posunula od těch vousatých ajatolláhů k těm, kdo je měli chránit – tedy vojákům Revoluční gardy. Což jsou takové Lidové milice na steroidech, paralelní struktura k armádě, lépe placená a výrazně lépe vyzbrojená.

To, že je teď novým Nejvyšším vůdcem (úžasný titul, což?) zlodědkův syn Modžtába Chameneí, je v podstatě dvojnásobné plivnutí na odkaz zakladatele systému Ruholláha Chomejního. Ten byl jednak velkým odpůrcem monarchie, a dědění politických funkcí v rodině má k monarchii dost blízko. Jednak vybudoval tu islámskou republiku tak, že Nejvyšším vůdcem by se správně měl stát jen skutečný učenec islámu, což on sám nepochybně byl, jeho nástupce Alí Chameneí jakžtakž také, ale Modžtába je prý z tohoto hlediska naprostá nula a ostatní klerici ho po takříkajíc odborné stránce nikdy nebrali vážně. Leč teď si jej tam údajně tvrdým nátlakem prosadily právě Revoluční gardy, což by indikovalo, že ta faktická moc ve státě už je opravdu v jejich rukou.

Jestli je to tak, tak to tu válku spíš prodlouží, protože to je přesně ten druh vlády, se kterou se mírová jednání vedou nejhůře, a které se sousední státy budou nejvíc bát.

Mimochodem, Modžtábu od začátku války nikdo neviděl a ani se zatím nekonalo něco jako “projev k národu”, což je trochu divné. Oficiální sdělení je, že byl “zraněn”. Co přesně to znamená a jestli to není spíš velmi těžké zmrzačení nebo koma na hadičkách, to nevíme.

Sedmý bod, Hormuzská úžina. Jediná skutečná mezinárodní páka dlouhého dosahu, kterou má současný Írán k dispozici. Ropa vyvážená z Perského zálivu musí proplout kolem íránských břehů, přičemž na nejužším místě má ten průliv jen něco přes 30 kilometrů.

Určitou nevýhodou pro Íránce je skutečnost, že ta ropa z Hormuzu míří téměř výlučně na asijské trhy, a to včetně Číny, která je nejdůležitějším zákazníkem odebírajícím íránskou ropu a není z toho vůbec šťastná. Tlak na ceny ropy je samozřejmě globální, ale projevuje se nerovnoměrnou silou, a paradoxně nejvíc právě v těch zemích, které s Íránem vůbec neválčí.

Íránské Revoluční gardy už také prohlásily, že propustí indické a čínské lodě, jenže tam je zase háček v tom, že nejdřív je musíte spolehlivě poznat, a Írán teď rozhodně není ve stavu, aby ke každé proplouvající lodi vyslal člun s inspektory a přesvědčil se o tom, že na ní visí skutečná vlajka. (Takový člun by šel ke dnu po prvním kilometru plavby.) Ostatně íránští spojenci Húsiové svého času takto úspěšně zaútočili na ruskou loď, kterou měli v úmyslu propustit skrz.

Mezi Íránem a jeho protivníky tak vzniklo velice specifické bojiště: zablokují-li Íránci úspěšně a zejména na neurčito provoz skrze Hormuzskou úžinu, vybudují si tím jistou vyjednávací pozici. (Neutrální státy chtějí svoji ropu a po pár týdnech nejistoty začnou tlačit na nějakou formu příměří.) Pokud se naopak jejich protivníkům podaří tu blokádu během pár týdnů zlomit, bude to pro íránskou vládu nejen ztráta tváře, ale i nejsilnějšího nástroje k vynucení vlastní vůle.

Toto je přesně ta situace, kde se konečný výsledek jen těžko odhaduje. Nevíme toho dost o systémech na jedné ani na druhé straně, a ostatně ani o lidech. Podle toho, jak často se Izraelci trefují do různých důležitých osob na íránské straně, tam má nemálo jedinců telefonní číslo na Mossad a je ochotno jej občas vytočit. To je faktor, který se v jiných válkách zas tak běžně nevyskytoval.

No, více uvidíme během cca deseti dní. Fog of war před námi, fog of war za námi, jen duchové a běsové přes ni vidí.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Hudební epilog

Článok pôvodne vyšiel na portáli kechlibar.net