Neděsím se toho, že přišla technologie, která bude brát lidem práci. Tohle základní znak lidské civilizace, že někdo někomu něco bere. Už otroci brali práci svobodným řemeslníkům. Při dostatečně vysoké schopnosti organizace snadno zařídíte, aby se kapitál akumuloval a řemeslná zručnost byla nahrazena rozdělením na jednotlivé úkony. Pokud nemáte dostatečnou schopnost organizace, není třeba věšet hlavu, dá se to nahradit dostatkem hrubé síly či vykořisťováním.

Posledních dvě stě let byl pořád někdo nahrazován strojem. Svůj čas bídy si prožili tkalci, kováři, ševci, rolníci… pak si globalizace došla i pro horníky, slévače i zedníky, není nic divného, že teď má dojít na úředníky, překladatele či herce. Ostatně, už dlouho jsou původní vítězové Fukuyamova konce dějin outsourcováni do Indie či Bangladéše. Před Bohem pokroku si nikdo nemůže být jistý… on předtím, než začne dávat, docela krutě bere. Přirozený běh věcí…

Tentokrát je to ovšem jinak. Všechny předchozí technologické revoluce přišly v době, kdy se lidstvo nadechovalo k rozmachu. Přišly v době, kdy byli lidé stále vzdělanější a národy semknutější. Tentokrát to přichází ve zlatém věku přirozené blbosti. Přichází to v době, kdy vysokoškoláci ovládají matematiku hůře než jejich středoškoští tatínci. Přichází to v době, kdy děti nejsou schopny porozumět psanému textu a kdy udrží pozornost sotva pár minut. Přichází to v době, kdy valná část mladé společnosti nikdy nepřečetla knihu.

Ještě děsivější je, že to přichází ve naprosté krizi lidskosti. To byla totiž po tisíce let základní obranná strategie. Dát se dohromady. Povstat společně za společnou věc. Držet při sobě. Vytvořit Mafii, Haganu, partyzánské hnutí. Táhnout za jeden provaz. Když tklacovské stroje braly práci, tak stáli dělníci v jednom šiku i když do nich četníci stříleli. Když za Velké krize táhli vyděděnci Amerikou, spojovali se a šel z nich takový strach, že tam Roosewelt div nezavedl sociální stát.

Dnes je společnost naprosto atomizovaná. Nikdo nikoho přece nepotřebuje. Není třeba držet při sobě, naopak, je třeba se oddělovat příkopy a ploty. Soused už není soused, ale dezolát, dezinformátor či extrémista. Říkáme, že mééédia neinformují, ale vychovávají nás, co si máme myslet, ale ne, není to pravda. Média nás prostě jen oddělují od sebe. Páter Koniáš chtěl kdysi kacíře znovu přivést do Božího stáda, dnešní Řezníčci či Moravcové už takové ambice nemají. Snaží se jen identifikovat ty, které je třeba odstranit. Seznam zprávy se neobracejí k „ubohým hloupým dezolátům,“ aby je napravily. Jen dělají seznam těch, které bude třeba jednou zatknout.

Celá strašná Druhá světová válka se hemží příběhy lidskosti. Pilot ušetřil svého sestřeleného nepřítele na padáku. Dozorce umožnil útěk, jeden vězeň se dobrovolně obětoval za jiného. Velitel vedl své muže do palby jako první. Zajatec měl být popraven, ale ušetřili ho. Kolik Evropanů má titul „Spravedlivý mezi národy?“ Dnes mám pocit, že už žádná lidskost není, protože byla nahrazena hodnotami. Válka na Ukrajině je nejlépe mediálně pokrytá válka v historii, ale příběhy lidskosti bych napočítal na prstech jedné ruky. Zato videí, jak operátor dronu dobíjí raněného, těch jsem viděl víc, než dokážu do konce života vstřebat.

A ať nemluvím o válce – kdy jste naposled slyšeli příběh, kterak se liberál smiloval nad dezolátem? Nebo obráceně? Máme nespočet příběhů o posmívání se těm druhým, ale minimum příběhů o lidskosti a ohleuplnosti. Když jsem nějaký pěkný příběh hledal, vzpomněl jsem si, jak někdo podal trestní oznámení na Petru Mazancovou z Učitelské platformy, že mě označila za proruskou pátou kolonu. Při výslechu na policii jsem uvedl, že se necítím poškozený a nehodlám proti Mazancové nic uplatňovat. Naivně jsem tehdy doufal, že když se k ní zachovám šlechetně, zachová se jednou někdo od nich šlechetně ke mně. Už jsem z toho vyléčený. Dostalo se mi trestu za přelepenou SPZ. Když mi po volbách Oganesjan řádil před domem, největší radost z toho měl místní kurátor evangelického sboru. Hned o tom radostně informoval ve whattsapových skupinách… i v těch, ve kterých jsem stále byl i já. Moc hezky jsem si početl o lidské dobrotě.

Výzvy k „zabíjení Rusáků“ nejspíš nikdy nespočítám, ale nikdy jsem od lepších lidí neviděl jedinou výzvu k šetření ukrajinských životů. Hodnoty, vole! V jejich jménu je možné nahnat celý národ do mlýnku na maso a nechat ho vykrvácet. Pro naše hodnoty není žádná cizí oběť dost velká.

Doktor Vajíčko před pár dny zveřejnil rozhovor s českou matkou, které padl syn na Ukrajině. Hned ji dali na index. Už se nesmí ani účastnit pietního aktu. Absolutní oběť jejího syna byla vlastně docela malá, když nedokázali překousnout, že jeho matka má poněkud jiné názory na tamní dobro. Přesně takhle se z gesta stane gestapo…

Jak se mladí dneska chovají k seniorům, to je na samostatný článek. Empatie žádná, ohledy žádné.

Do této brutálně rozdělené společnosti najednou přichází technologie s potenciálem kompletního přeformátování všeho. Jako společnost jsme ztratili vzájemnost, ztratili jsme lidskost a bohužel, ztratili jsme i porodnost. Ztratili jsme soudržnost, schopnost diskuse i toleranci k jiným názorům. Umělá inteligence přichází v době, kdy vás odsoudí za názor, ani nemrknete. Zrovna v čase, kdy bude sakra zapotřebí diskutovat a dobrat se shody, nás vrchní prokurátor Igor Mříž varoval, ať si dáváme pozor na jazyk, protože by to mohlo mít trestněprávní následky. Svoboda projevu a svoboda po projevu je totiž rozdíl, jak ví i slovutný profesor Zdeněk Hel.

Přemýšlím, jestli v moderních dějinách přišla horší chvíle na totální proměnu světa. Do zhýčkané, zpovykané, rozesrané, promigrované, válkychtivé, hloupé a atomizované společnosti přicházejí změny, kterým je třeba čelit soudržností, rozumem, pílí, vzájemností a znalostmi. Přišla chvíle, kdy se skutečně všichni rozdělíme. Na ty, kteří budou držet při sobě a na ty, kteří budou v bruseli.

Neděsím se, že přišla technologická změna. Děsím se, že přišla teď.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli Vidlakovykydy.cz.