Mám na mysli zejména očekávání 80. let (a začátku 90.), že po pádu komunistického režimu přijde renesance křesťanství, především oficiálního katolicismu. Nastal pravý opak. Prognóza byla chybná, protože téměř nikdo nerozuměl tomu, co se dělo předtím.

Pro dynamiku dění nebylo ani tak podstatné, že oficiální církve čelily drobné šikaně a jejich členové byli různě znevýhodňováni. Větší roli hrálo, že komunistický režim dokázal efektivně likvidovat jejich konkurenci. Pád režimu tedy sice o něco rozšířil možnosti, jenže také umožnil vpád neuvěřitelně vitální sítě ezotérických a psychoterapeutických skupin. Jen pár malých fundamentalistických církví dokázalo té příležitosti využít k rychlému růstu. Pro velké církve to byla pohroma.

Pokračující státní financování a později restituce to vše ještě dramaticky zhoršily. To se v dějinách opakuje pravidelně. Když proti sobě postavíte církev s dobře vzdělaným a slušně zajištěným kněžstvem s rozumnými platy a proti nim hladové kazatele závislé na obětavosti místních skupin věřících, je výsledkem pokaždé masakr. Žádná velká oficiální církev to nemůže přežít.

Zajímavé je, že tohle všechno se už po minimálně po dvě generace píše v mainstreamové sociologii náboženství.

Vytváření těchto každodenních glos můžete podpořit tak, že si pořídíte Plnou verzi Hamplova druhého pohledu (zde.)

PhDr. Petr Hampl, Ph.D.

Článok pôvodne vyšiel na portáli petrhampl.com