Bod první: pětiprocentní klauzule tentokrát zapracovala jinak než v roce 2021. Tehdy na ni narazilo hned několik hnutí a stran, tentokrát pouze Stačilo! Tím, že se počet propadlých hlasů výrazně snížil, vypadá nová Sněmovna zcela jinak než tehdy, ačkoliv skutečné procentuální poměry se zas tak moc nezměnily.

Celý rozdíl ve výsledku se dá nahrubo zúžit k jedné věci, a tou je “rozluka ODS s jejím pravým křídlem”. Ta v roce 2021 ještě neproběhla a politici jako Zahradil a Šťastný byli stále ještě členy dřívější státostrany, kdežto roku 2025 už – v dresu Motoristů – pracovali proti ní.

Toto je jednoznačně důsledek čtyřleté koalice ODS s TOP09, Piráty, STANem atd., který v rámci ODS vedl k pozvolnému progresivnímu driftu – ve směru, který ztělesňují ministři Lipavský a Decroix. Dříve dominantní pravicové křídlo, které dává přednost menšímu státu, nižším regulacím, větší svobodě pro soukromý sektor, a projevuje nesouhlas s různými zelenorudými modlami pana Timmermanse, bylo pozvolna vytlačeno ze strany coby neperspektivní. Dalo by se to nazvat rozlukou od lože a stolu.

Jenže to je samo o sobě zkreslená perspektiva (z Prahy a Brna), nevnímající skutečnost, že voličů s těmito hodnotami je v republice pořád ještě celkem dost. Jejich odcizení od ODS mělo teď za důsledek přesun oněch třinácti mandátů směrem k Motoristům, což je pro SPOLU právě ten rozdíl mezi pokračováním vlády a odchodem do opozice.

ODS si teď bude muset vnitřně vyjasnit, zda chce na těch progresivních pozicích setrvat (v tom případě může rovnou vstřebat TOP09, pak už to bude jedno) i za cenu toho, že to značně omezí její volitelnost v regionech, nebo zda se pokusí zase nějak sjednotit sekulární část pravice pod sebou, což ale nutně znamená to vystrčené křídlo zase zlákat k sobě. A to teď, když už mají vlastní organizaci a stranu, bude mnohem těžší než dřív.

Bod druhý: jedna z mnoha generačních změn, které tu během posledních 35 let nastaly, je daleko větší znalost angličtiny, a to má nějaké důsledky. Roku 1990 tu bylo kompetentních mluvčích anglického jazyka málo, pramálo. Školní mládež se musela smířit s výukou od různých ruštinářek, které se samy v učebnicích nacházely asi tak tři lekce před nimi.

Dnes je úroveň znalostí angličtiny mnohem lepší, což není jen efekt výuky, ale i větší míry cestování do ciziny a také všelijakých online her. To se ale zároveň projevilo něčím, s čím političtí veteráni naší scény moc nepočítali – daleko snáze se sem přelévají americké kulturní války, a to jak na úrovni jednotlivých témat (vražda Charlieho Kirka), tak i na úrovni komunikačního know-how. Zrovna v těch uplynulých cca čtyřech letech se americká pravice dokázala vymanit z kazajky tehdy nepříliš přátelských sociálních sítí a naučila se oslovovat nespokojené voliče přímo; úspěch přitom měla hlavně mezi mladšími muži. A to se velmi rychle přeneslo sem. Pirátskou stranu ovládly mladší ženy, kdežto Motoristé se opírají hlavně o mladší muže. I tenhle rozdíl voličského chování v mladé generaci se sem přenesl ze Západu.

Bod třetí: je zajímavé, že si toho všiml zatím jen Petr Kamberský, ale jeden z možných scénářů vlády je ten, že do ní vlezou lidovci. Oni jsou na to, vytěžit maximum z každé situace, opravdoví experti. Je to jediná strana koalice SPOLU, která už s ANO byla ve vládní koalici (2014-7, za premiéra Sobotky), a teď se jí pomocí kroužkovacího tsunami podařilo dostat do parlamentu celkem 16 svých lidí – tedy daleko víc, než kolik by odpovídalo její přímé podpoře mezi voliči. (Samostatně kandidující KDU-ČSL by se nejspíš do sněmovny vůbec nedostala.)

Aneb, jak pravil Zlámaný Topol: “Lidovci berou mandáty a nepřinášejí hlasy.” Z pohledu ODS bylo opravdu SPOLU roku 2025 strategickou chybou.

Bod čtvrtý: neúspěch Stačilo!

Svého času mě dost zaujalo, když na ostravský první máj, který organizovalo právě Stačilo!, dorazila jen asi stovka lidí. Každá sleva v zábřežském Kauflandu přiláká větší dav; a vskutku, nakonec v celém městě posbírali jen asi sedm tisíc hlasů, což vzhledem ke zdejší politické historii je velmi málo.

Myslím si, že je to tím, že moc hrotili situaci a začali naznačovat, že jejich cílem je změna režimu, a po tom není reálná poptávka. Na sítích možná ano, tam se lidi překonávají v tom, kdo řekne něco radikálnějšího; ale v realitě zase tolik ne. Je poptávka po výměně politiků, ale těch lidí, kteří by se cítili odcizení od současné České republiky jako takové a chtěli ji zásadně předělat, zase tak moc není.

(Ani chudák Jirka Peňás už se vítězství svých monarchistů nejspíš nikdy nedočká…)

Teď se proviním až neúměrným optimismem a nejeden čtenář mi za to jistě důkladně vynadá: ale troufnu si říci, že český politický systém je na světové, ale vlastně i na evropské poměry, celkem dobrý v tom, zapojovat lidi ze všech koutů politického spektra a dát jim nějaký podíl na věcech veřejných. Nehraje se tu na žádné sanitární kordony jako v Německu nebo ve Švédsku, kdy by se na dvacet procent lidí obřadně plivlo a řeklo se, že s nimi se nikdo slušný bavit nebude, protože jsou nedotknutelní. Každá významnější politická skupina, řekněme nad 8 procent voličů, měla po roce 2000 svoje reprezentanty ve vládě, nebo se k tomu aspoň chystá (dřívější Úsvit a pozdější SPD dlouho fungovaly jen v opozici, ale teď jsou součástí jednání o vládě). Přímá volba prezidenta to jenom posílila, protože zrovna ti největší nespokojenci volili Zemana a ten ty volby vyhrál hned dvakrát za sebou.

Mezi progresivní vrstvou novinářů i politiků (Hřib!) je vidět velká a hlasitá frustrace právě z toho, že ty sanitární kordony zde nejsou, a že žádné dělení na “čisté a nečisté” (ve kterém by samozřejmě to, kdo je “čistý a hodný”, určovali oni sami) tu nefunguje. Jenže to je právě naše kolektivní klika. Čím víc lidí má pocit, že ten stát je aspoň částečně jejich, tím menší riziko těch opravdových změn režimu, po kterých bychom také třeba mohli shledat, že do čela státu se namontoval nějaký již nedemontovatelný český Erdogan.

Nu, toť pro dnešek vše, přátelé, jdu zase zabalit nějaké knihy…

Hudební epilog

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli Kechlibar.net.