Ukážka z knihy, ktorá sa rýchlo stala populárnou medzi čitateľmi: Václav Havel byl světovými médii pod kuratelu západních tajných služeb malován jako vzorný humanista. Jenomže on sám tomu humanismu moc nehověl. Nemohl, sloužil svým světovládným tvůrcům…

Zločinný útok USA na Irák odmítlo OSN i několik zemí, včetně Německa a Francie. Ten útok pod lživou záminkou o „zbraních hromadného ničení“ stál životy množství místních občanů a podnítil vznik nejobludnější radikální organizace ISIL. Představitelé americké armády odmítli počítat tyto oběti, a tak střízlivý odhad je více než 250 000 životů Iráčanů (z toho 200 000 civilistů) zabitých rukou amerických „osvoboditelů“. Americkým „jestřábům“ se pro tuto brutální okupaci bez mandátu OSN podařilo získat podporu jen osmi vazalských představitelů, zejména z bývalých zemí sovětského bloku. Jedním ze signatářů dopisu osmi byl i prezident Václav Havel, který jej podepsal několik dní předtím, než přestal být prezidentem. Bush Jr. ignoroval OSN a intervenci do Iráku nařídil, i když nebyla ani legitimní, ani legální. Francouzský prezident Chirac tehdy na adresu Václava Havla poznamenal, že propásl dobrou příležitost mlčet. Petr Steiner (1946), emeritní profesor Pensylvánské univerzity, literární vědec a slavista v Havlově úslužnosti válečným štváčům zpoza oceánu vidí paralelu ke Zvacímu dopisu, který vedl v roce 1968 k invazi vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Havel za to dostal od Bushe nejvyšší vyznamenání symbolicky v jedné řadě s otcem vodíkové bomby Tellerem.

Alespoň k dodatečné nápravě tohoto militantního postoje vyzval Havla Ing. Faisal Ismail, CSc., předseda Česko-iráckého sdružení, v dubnu 2011:

„Vážený pane Havle, den 9. duben se stal smutným datem v soudobých dějinách Iráku a jedním z mezníků jeho historie. Tento den, označovaný jako Výročí okupace, padl Bagdád do rukou dobyvatelů a celá země přešla od hrůzné diktatury k hrůzné okupaci. Těžce zkoušený Irák se ani po osmi letech nemůže vymanit z následků ilegálního a barbarského činu.

Podívejme se na některé titulky životní reality v novém Iráku, a právě tak na dnešní politické zřízení – plod poválečného uspořádání:

– více než milion nevinných padlých životů,

– miliony vdov a sirotků bez domova,

– miliony utečenců a uprchlíků,

– statisíce sekulárně smýšlejících lidí pronásledovaných nově nastoleným primitivním řádem,

– elita společnosti (intelektuálové, spisovatelé, lékaři, inženýři, umělci, herci, básníci, skladatelé, novináři, vysokoškolští učitelé, pedagogové, badatelé, vědecké kádry a další) musela prchnout před represí nového řádu do arabských a jiných zemí světa,

– stovky tisíc terorizovaných křesťanů musely utéct do ciziny, nevyjímaje vyznavače dalších náboženství,

– stovky zavražděných novinářů a pracovníků sdělovacích prostředků, desítky tisíc lidí, včetně nezletilých, byly bez obvinění či řádného soudu zatčeny a jsou v žalářích vládních represivních struktur, které často podléhají vůli jednotlivých vládnoucích politických stran,

– naprosté selhání v zajišťování základních životních podmínek, jako je pitná voda, elektrická energie, základní zdravotní péče, školství a doprava,

– rozrůstání chudoby, nemocí, nezaměstnanosti a negramotnosti,

– likvidace irácké sekulární společnosti ve prospěch nastolení pseudo-theokratického systému,

– brutalita vůči bezbranným demonstrantům, potlačování svobody projevu, svobody shromažďování a práva na protest a zavedená praxe mučení internovaných a uvězněných,

– všudypřítomná korupce ve vrcholném státním aparátu, vytunelování veřejných financí a absolutní privilegia vládnoucí oligarchie,

– nekompetentní a zkorumpovaný režim s doktrínou sektářství a s politikou rozporcování státního aparátu a státních financí, a mnoho dalších.

Vážený pane Havle, dovolujeme si Vás – v otázce Iráku – znovu vyzvat k veřejné nápravě vlastního postoje, který jste zaujal v době příprav na invazi. Ve jménu humanismu a principu vyšších hodnot, pro vlastní historický kredit a pro morální odpovědnost je nezbytné se jasně vyjádřit – byť dodatečně – k tehdejšímu irelevantnímu postoji.

Jsme přesvědčeni, že ještě nevypršel čas distancovat se od invaze do Iráku – od tohoto válečného dobrodružství bývalé americké administrativy. Nadešel však čas omluvit se iráckému lidu za nevinné oběti a za nelidské strádání a utrpení, které s sebou přinesla válka, jejíž následky prožívá žalostně irácký lid dodnes.“

Chcete se pobavit? Tak si vsaďte, zda na tuto výzvu „humanista“ Havel odpověděl. A to už ani netrváme na tom, jestli na jejím základě začal seriózně o věci uvažovat…

Je to v příkrém kontrastu s tím, že i ministryně zahraničí USA a kandidátka na post prezidentky, Hillary Clintonová, s odstupem času litovala, že hlasovala pro útok na Irák.

I nejbližší spojenec vojnoštváčské nátlakové skupiny kolem Bushe Jr., Tony Blair, v roce 2015 veřejně přiznal, že záminkou k vojenskému útoku na Irák byla lež. Připustil, že následná válka „přímo či nepřímo přispěla k vzestupu Islámského státu“. Doslova také řekl: „Omlouvám se za to, že jsme pracovali se špatnými informacemi od špionážních služeb.“ Blair čelil i obvinění, že právě tyto informace manipuloval tak, aby útok na Irák ospravedlnil.

A perličkou je přímý disidentský souputník Havla, Martin Šimečka, který přiznal: „Iba raz som sa mýlil naozaj tak zásadne, že sa dodnes pýtam, prečo sa mi vtedy také zatmenie mysle prihodilo. Najmä preto, lebo som sa nemýlil len ja, ale aj mnohí moji priatelia a významná časť západných elít. Ide o inváziu do Iraku, od ktorej uplynulo 20 rokov. Aliancia demokratických štátov spoločne zaútočila na cudzí štát bez súhlasu OSN a napriek obrovským protestom verejnosti, keď sa len v Ríme zišli tri milióny ľudí, čo sa zapísali do Guinnessovej knihy rekordov ako najväčší protivojnový protest v dejinách.“ To podstatné následuje: „Bol som v tom čase šéfredaktorom denníka SME, môj chybný úsudok mal teda aj spoločenský presah…“

Jen „humanista“ Havel na toto téma zarputile mlčel. Utrpení jiných mu bylo cizí doma, i za hranicemi…