Měl jsem to s veškerým komfortem. Petra mě zpravidla někde vyzvedla, já se prostě jen nakvartýroval do auta, oni mě dovezli do sokolovny, tam jsem se postavil, řekl jsem svůj šlágwort, počastoval nevybíravým způsobem majnstrýmová média, oglosoval současnou situaci, zodpověděl pár otázek, podal si ruku s lidmi a pak mě zase odvezli domů.

Petra navíc začala namlouvat moje články, protože jihomoravský tým je velice akční. Vznikla z toho stránka na youtube, kterou sledují především kamioňáci, kteří nemohou číst, ale mohou poslouchat. Je to velmi náročná práce. Píšu každý den a aby vznikla jůtubová verze, museli si dva lidé každý den najít čas, aby to vzniklo. Ty nejlepší články se pak ještě doprovodily sestřihy (zpravidla) ze zpráv a dávaly se na TikTok, který měl obrovské dosahy. Každodenní práce… Aneb, jak dělat dosah takřka bez peněz.

Od jara doteď jsem s Petrou strávil v autě desítky hodin. Vždycky jsem žertem říkal, že si mě adoptovala. Když zjistila, že mám rád kofilu, nikdy na ní nezapomněla. Jednou jsem někde před lidmi zmínil, že mám rád věnečky a od té doby byly skoro na každé akci připravené. Jihomoravský i jihočeský kraj v tomto byly vždycky naprosto excelentní. I v té nejmenší dědině vždycky čekal plný stůl a příjemní lidé.

Jen naprosto výjimečně jsem byl na nějaké spanilé jízdě, kde nebyla Petra a naopak na mnoha akcích, kde ona byla, jsem já nebyl. Stíhala všechno. Lidé ji měli spojenou s dobou covidovou, co já vyslechl telefonátů s dotazy na podlomené zdraví ať už kvůli vlastnímu koronaviru, nebo kvůli možným vedlejším účinkům po očkování. Nebo jiných obtíží, které s tím nesouvisely. Petra jim zařizovala přes známé doktory různá vyšetření nebo s nimi alespoň problém prokonzultovala. Říkával jsem jí, že je jak Matka Tereza.

Do toho ještě psala do vězení dopisy Patriku Tušlovi… vůbec vlastně docela často psala někomu do basy a prožívala to. Pak přišel projekt Propomoc, kde celý tým připravoval videa a návody pro vyplnění formulářů na sociální dávky, které byly pro leckoho tak složité, že si s tím sám neporadil. Snažila se spojit s asociací seniorů a propojit svůj projekt s jejich právními poradnami, protože se to vhodně doplňovalo.

Já jsem vždycky seděl na sedadle vedle a říkal jsem si, že to snad ani není možné. Každý týden někde mezi lidmi, do toho koordinace týmu zdravotníků na demonstraci, do toho měsíčně deset směn v londýnské nemocnici (ano, platí tam tak dobře, že stojí za to, tam lítat), každodenní namlouvání mých článků o přestávkách v rachotě, vypravování demonstračních autobusů… uměla dokonce i menší sponzory… Pomohla mi tak s vydáním první knihy, kdy jsem o tom vůbec nic nevěděl.

Celý jihomoravský tým byl srdcařský až na půdu. Takhle jsem je poznal. Nic nebylo problém, vše se řešilo za pochodu, veškeré mráčky byly vyřešeny ještě dřív, než z nich mohlo zapršet. Když jsem Davidu Moosovi nadhodil, že bychom spolu mohli dělat pořad Ajťák a Vidlák, tak udělal přípravy do druhého dne. Žádné čekání, žádné zdržovačky. Nikdy jsem se nesetkal s nikým, kdo by takhle obětavě dělal každodenní mravenčí práci. O takových blbinách, jako roznášení letáků, ani nebudu mluvit. Jižní Morava je prostě pracovitá a venkovská. Přesně podle mého gusta.

Petra byla všude a díky ní jsem byl všude i já. Nikdy bych nebyl schopen stíhat tolik veřejných akcí, nebýt jí. Nikdo se za stranu PRO nebil tolik, jako ona. Nikdo nestál na stráži, jako ona. Nikdo nevěřil tak hluboce, jako ona, nikdo nebyl tolik přesvědčen o smysluplnosti celého konání. Nikdo neobětoval tolik volného času i osobních peněz. Nikdo nevedl ohnivější diskuse na fejsbůku, vždycky v tomto byla lvice a když někdo sahal na to, co měla ráda, uměla kousnout. Všichni to o ní věděli a věděli to dávno předtím, než jsem se vedle ní objevil já. Nejvěrnější z věrných, nejpracovitější z pracovitých, nejbojovnější z bojovných. Bylo snadné se nakazit jejím entuziasmem.

Pak to dopadlo, jak to dopadlo. Petra z PRO odešla a s ní asi padesát dalších členů. Už jsem psal, že nebudu vynášet žádné informace, protože ctím svoje vlastní zpovědní tajemství. Lidi se občas prostě nepohodnou tak moc, že už to nejde dál. Polovina dětí v této zemi ví, jaké to je, když jdou tatínek s maminkou od sebe. Neshody ve směřování života. Je běžné, že se rozcházejí i ti, kteří se předtím milovali. V politice je to každodenní jev. Politické životopisy běžně obsahují členství ve třech i čtyřech stranách. Jen zcela výjimečně najdete někoho, kdo po celou svojí kariéru zůstal v jedné straně. Kdo od začátku do konce zůstal v jedné jediné, první hoď kamenem.

Rozchody jsou vždycky nepříjemné. I ty politické. Vždycky to bolí. Přijde poslední kapka (která ani nemusí být největší), o té se pak mluví, ale vždycky nejprve musel nakapat plný pohár. Vždycky.

Nechci komentovat, jak z mého pohledu vypadalo to, co předcházelo rozchodu. Ale je mi smutno z té mzdy, kterou Petra na rozloučenou dostala. Ta nejvěrnější a nejpracovitější byla hladce označena za zhrzenou aktivistku, která se nespokojila s místem na kandidátce. Dva roky její práce najednou neznamenaly vůbec nic. Celý její tým neznamenal vůbec nic. Aktivisté jsou pro stranu problém a je třeba s nimi zatočit co nejrázněji. Ta, která byla ještě před měsícem nejvěrnější s věrných, se konečně odkopala, zrádkyně jedna.

Aby Petra dokázala, že je věrná a pracovitá, tak věrně a pracovitě sloužila dva roky. A aby dokázala, že je zhrzená aktivistka, toužící po postech, na to stačilo mít jiný názor na směřování strany a odejít. Sice před sněmem odešlo dalších padesát lidí, kteří měli proti směřování strany také výhrady, ale ti jako by nebyli. V neděli večer za všechno mohla jedna jediná samotinká Rédová. Po čtrnácti probrečených nocích si ještě užila závěrečný shittstorm. Dlužno ale říci, že jí to nakoplo. Utřela si slzy, protože zjistila, že truchlila za něco, co nemělo žádnou cenu. Dav, který jí nedávno provolával slávu, najednou na jediný povel volal „hanba.“ Bez přemýšlení.

Jsem také zhrzen. Pro tu mzdu nejpracovitějšímu týmu, jaký jsem měl čest poznat. Pro ty desítky kofil, které jsem dostal, pro ty věnečky takřka na každičké štaci. Pro ty desítky hodin v autě plných nadějí z toho, že tentokrát se to konečně povede, i když statistiky říkají něco jiného. Pro to pohrdání nad srdcaři aktivisty, kteří sice pracují, ale vlastně jsou na překážku, protože si dovolují mít připomínky. Pro tu lehkost, s jakou byla všechna práce zapomenuta a pro tu tvrdou reakci. Pro tu zlobu, že se stalo něco, co se v politice děje úplně běžně. Lidé přicházejí a odcházejí. Většina z nich to ovšem dělá až po volbách… Viď, Vondráku a Macuro!

Jsem tribun lidu, nikoliv politické strany. Píšu, co vidím. Píšu, i kdyby mě to mělo poškodit. Píšu, i když se teď možná dočkám stejně hladkého odsudku jako Petra Rédová. Vidláckou čest mám ale jen jednu. Nejsme v háji, protože jedna Rédová odešla z politické strany. Jsme v háji, že se to musí řešit nasměrováním fejsbůkového davu proti pracovité holce, která v té chvíli mlčela a tiše odcházela. Jsme v háji, protože bylo strašně snadné zapomenout na všechno, co pro tu stranu udělala. Jsme v háji, protože bylo úplně jednoduché, udělat z bojovníků a srdcařů bezskrupulózní kariéristy. Jsme v háji, protože bylo snadné Petru nařknout z intrik, ty pak vítězoslavně rozebírat a ukončit to licoměrnou nabídkou k návratu. Jsme v háji, protože nosiči vody nemají nikdy a nikde žádné zastání. Jsme v háji, protože odchod padesáti lidí nebyl důvodem ani k minimálnímu kompromisu. Jsme v háji, protože ve jménu boje proti vládě není žádná cizí oběť dost velká.

Mýlil jsem se. Ale mýlil jsem se, protože jsem PRO vnímal skrze Petru Rédovou a jihomoravský tým. To bylo to PRO, které viděli lidi, to bylo to PRO, kterému jsem věřil. To bylo to PRO, kvůli kterému tomu začala věřit i veřejnost. To bylo PRO kvůli kterému jsem téměř vlezl do stranické politiky. Jihomoravský tým byl to PRO, pro které jsem bubnoval na demonstrace.

Petro, jsem s Tebou!

Dnes bez žádostí o podporu. Nezasloužil jsem si jí.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.