Problém svobodné vůle

Musíme trestat porušování pravidel – nejrůznějšími sankcemi, od jemného údivu přes vyloučení z party až po popravy. To je naprostý základ, bez něhož se rozpadne každé společenství. I to nejvolnomyšlenkářštější společenství má nějaká pravidla a nějaký systém jejich vymáhání, byť třeba neformální.

Bez toho se společenství rozpadá a nedokážeme ochránit zranitelné.

Problém je ale v představě, že to závisí na existenci svobodné vůle. Někdo se svobodně rozhodl krást, nese tedy důsledky a je trestán za krádež. Jak snadné! A naopak, když u někoho nešlo o svobodné rozhodnutí, většina západních soudů ho osvobodí; odpovídá to i našemu mravnímu cítění.

Jenže neurověda posledních dekád ukazuje, že naše představa o svobodné vůli byla iluzí. O každém našem rozhodnutí je v mozku rozhodnuto dříve, než si je sami uvědomíme. To lze snadno měřit. Nejdřív se pohybují atomy v mozku, teprve potom následuje vnímání, cítění, myšlení a rozhodování.

Přesto žádný neurovědec neříká, že by se měly zločiny tolerovat. Možná se ale časem naučíme věšet zločince nikoli s pocitem vzteku a zadostiučinění, ale se smutným povzdechem, že není žádná jiná cesta, jak chránit ostatní.

A snad tím také skončí děsivá praxe, kdy jsou zločiny odpouštěny s odkazem na psychickou nemoc, těžké podmínky v dětství apod. Praxe, která je založena na hlouposti a neznalosti.

Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde. 

PhDr. Petr Hampl, Ph.D.

Článok pôvodne vyšiel na portáli petrhampl.com