Moje babička z maminčiny strany ve stejné době poháněla svou dvanáctihodinovou denní prací sovětskou válečnou mašinérii a strachovala se o svého manžela, který hned po osvobození Lucku Rudou armádou musel pěkně narukovat, probít se s Žukovem přes Seelowské výšiny před Berlínem a proniknout do samotného centra Berlína, kde v boji o Reichstag zasáhla odražená cihla do hlavy, takže konec války ho zastihl v sovětském lazaretu, kde mu ošetřili nezvykle lehké zranění.

Obě půlky mojí rodiny tenkrát za Druhé světové války několikanásobně přežily svou vlastní smrt. Jsem z předků, kteří dostali nakládačku od nacistů, Banderovců i SSáků. Jsem z předků, kteří (neúspěšně) schovávali Židy, taktak unikli popravě, obléhali Leningrad, bojovali proti sobě na stejném úseku fronty, viděli nejhorší možná zvěrstva, zažili, jaké to je, když střílejí naráz tisíce děl i tisíce kaťuší. Jejich ženy přežily přechod fronty, utečenecké tábory, válečné i poválečné strádání, vysídlení…

Přesto, všichni moji prarodiče válku přežili ve zdraví a v celku. Muži se vrátili domů a měli se ke komu vrátit. Proti vší pravděpodobnosti se šťastně shledali. Po celý život to pak brali jako obrovský dar. Brali to jako něco nesamozřejmého. Denně byli konfrontováni se svým okolím, které tolik štěstí nemělo. Proto pro ně byl nejvyšší hodnotou mír.

Nikdy si nestěžovali na své úděly. Nestěžovali si na politiku, nestěžovali si na nesvobodu, neřešili velké geopolitické otázky své doby. Neřešili posouvání hranic, koneckonců, můj dědeček nikdy nevytáhl paty z Lucku, ale žil postupně v sedmi státech. Nikdy si nestěžovali na svou životní úroveň, nikdy neměli málo. Věděli, že tohle všechno jsou hlouposti v porovnání s tím, co prožili předtím. Věděli, že každá zbraň má chudáka na obou koncích, věděli, jak vynalézavě zabíjí lidský um i lidská nenávist. Zažili to nejhorší z člověka i z lidstva. Nějaký Chuščov, Brežněv, Gottwald, Husák… to je nemohlo rozházet. Všechno to byli hodní a uměření hoši, proti Němcům, kteří se rozhodli vyhladit jiné národy. moji prarodiče se netrápili ani v nejnapjatějších chvílích Studené války, kdy to vypadalo na jaderný armagedon. Věděli, že z toho mráčku nezaprší, protože všichni tehdejší prezidenti i diktátoři ještě Druhou světovou zažili a věděli, o čem to zmáčknutí červeného knoflíku je.

Tohle jsem dostal do vínku. Že mír je nejvyšší princip mravní. Mír je víc než státní hranice, které se stejně neustále mění. Mír je víc než svoboda, obzvlášť pokud ta svoboda znamená milion platných zákonů a denně přibývají desítky nových. Mír je víc než budování utopických společností. Mír je víc než životní úroveň, protože je lepší být o hladu, než zdobit šibenici. Navíc, v míru prakticky nikdy hlad není. Mír je víc než hodnotová politika, je víc než kapitalismus, socialismus, progresivismus a jakýkoliv jiný horor, kterým se hlupáci snaží vylepšit Boží stvoření.

Když se teď dívám jak Ukrajinci po statisících umírají za svobodu být od verbíře vtaženi do auta a posláni na frontu, když vidím, jak ve jménu míru proměnili už tak dost hnusnou Gazu v hromadu suti, když vidím, jak musejí z domů uprchnout desítky tisíc Libanonců, když vidím miliony Afghánců, Syřanů a Libyjců na útěku do Evropy, kam si své Pákistány berou sebou, tak jednoznačně vidím, že moji prarodiče měli pravdu. Nic není důležitější, než, že se nestřílí. Bohužel, většině lidí to dojde, až když jsou oni sami pod palbou.

Žádná nedotknutelnost hranic na Ukrajině za to nestála. Žádné neexistující chemické zbraně v Iráku za to nestály. Nestál za to ani Asad, ani Kaddáfí. Ani Írán, ani všechna ropa Perského zálivu nestojí za ty následky.

Víte, kdysi byly války častější. Možná proto také byly menší. Každý věděl, jaká řezničina to je a že první obětí je vždycky pravda. Teď máme osmdesát let míru a já vidím ten amok, který všechny kolem posedl. Děsíme se, kolik lidí válku chce a že jim jako záminka stačí nějaký vágní apel na evropské hodnoty. Děsím se, kolik lidí si myslí, že válka může být spravedlivá. Kolik lidí si myslí, že mohou jít do války a po ní najdou svět, jak si ho představovali.

Proto si myslím, že stojí za to, být mírový štváč. Stojí za to, být chcimír. Stojí za to, konflikty uklidňovat a ne je rozdmýchávat. Stojí za to se angažovat proti válce. Obzvlášť, když je to válka o moc, vliv a nebo ropu. Ty uplynulé čtyři roky nasazení mi za to stály, protože výsledkem je méně válečného ryku a ne více. Stálo mi za to, opustit svoji dobrou práci, stálo mi za to, objet několikrát republiku, dělat demonstrace, postavit důsledně mírové hnutí, vracet se domů po půlnoci, spát čtyři hodiny denně a před kuropěním zase vyrážet. Stálo mi za to, jít s kůží na trh a nechat se otloukat od lepšolidí.

Byla to jen malá oběť v porovnání s čím si museli projít moji prarodiče.

Víte, oni prožili zbytek svého života jako nezasloužený dar. Jako obrovskou nekonečnou Boží milost. Prožili život jako něco výjimečného, co nebylo dáno každému. Jediný způsob, jak mohu uctít jejich památku, je zápas za to, co jim bylo tak drahé a cenné a co jim bohatě stačilo až do jejich smrti v požehnaném věku. Z tohoto důvodu jsem Vidlákovy kydy použil jako polnici. Z tohoto důvodu jsem postavil hnutí Stačilo! A z tohoto důvodu teď přestavuju sýpku na Vidlákovnu.

My všichni jsme potomky těch, kteří přežili nejhorší lidské běsnění všech dob. Popřejme si dneska štěstí za ten vzácný dar, že žijeme. Není to vůbec samozřejmost. Pro mír stojí za to, se angažovat.

Přátelé, pokud mě chcete podpořit, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Vaše podpora bude do poslední koruny využita pro projekt „Vidlákovny“ . Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy z nabídky.  Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód.

Kdo preferuje jednoduché placení, nabízím možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g3600

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.cz