Stejně tak se nemluví o tom, že na našem území bylo v posledních dnech ještě milion německých vojáků s plnou výzbrojí, kteří nedávali svou kůži lacino a válečný bordel podle toho vypadal. Úplně vypadlo z dějin, kolik českých civilistů ještě Němci v posledních dnech (i hodinách) popravili. Německá zvěrstva u nás trvala šest let a skončila opravdu až s osvobozením.

Stejně tak se moc nezdůrazňuje, že Češi pracovali pro německou válečnou mašinérii rovněž až do posledního dne války a zároveň jsme byli jediná země, kterou všechna cizí vojska do konce roku 1945 zase opustila. Náš průmysl utrpěl v porovnání s okolními zeměmi minimální škody, válečné události u nás proběhly relativně rychle, přičemž Němci za dobu okupace povraždili násobně víc lidí než přechod fronty v dubnu a květnu 1945.

Jestli měl někdo důvod si nestěžovat, byli jsme to my. Naši zemi si vítězné mocnosti nerozdělily na čtyři okupační zóny a dokonce si tu nenechaly žádný dohled „nad správným vývojem.“ V porovnání s Polskem, či Německem, ale i Francií jsme neutrpěli žádné velké válečné škody. Získali jsme původní historické hranice a ty, kteří v roce 1938 křičeli „heim ins Reich,“ jsme skutečně poslali tam, kam chtěli. Beneš se zasloužil o stát…

Veškeré následující události, včetně událostí roku 1948, jsme si zařídili sami. Neasistovala u toho ani žádná jednotka SMERŠ, ani SAS, ani Rangers. A že zemi převzali komunisté? No samozřejmě. Protože byli nejorganizovanější silou v zemi. I v koncentrácích byli nejdisciplinovanější, pomáhali si navzájem a vyšli z nich zocelení jako nikdo jiný. Probili se přes Duklu a řada z nich při osvobozování položila své životy vedle sovětských spolubojovníků. Převzali zemi, protože toho byli schopni.

Když dneska někdo nadává na sovětské osvobození, měl by říct, jaká jiná varianta byla na výběr. Jako kdyby někde stáli osvoboditelé ve výkladních skříni a my si mohli vybrat… Takoví Britové nechtěli Československo ani zařadit mezi vítězné státy. To byl totiž ten důvod, proč nakonec Edvard Beneš letěl do Moskvy a nechal si náš stát uznat od Stalina a díky tomu máme hranice tam, kde jsme je měli vždycky. O nás bez nás se jednalo nejen v Mnichově, ale i v Jaltě a v Postupimi. Byl to zázrak jako hrom, že jsme si při všech těch dějinných veletočích zachovali svůj stát se vším všudy.

Dnes, když už nemůžeme porazit Rusko americkými zbraněmi a ukrajinskou krví, tak bojujeme alespoň proti sochám a pomníkům. Odstraňujeme památníky těch, kdo nás osvobodili a naopak stavíme památníky těm, kteří nám chtěli zakroutit krkem. Například v Řeporyjích je jedna taková pěkná pamětní deska. Možná těch stejných, kteří o pár týdnů dřív vraždili v Zákřově.

Víte, jak se teď chováme? Přesně jako ti, kteří v roce 38 křičeli, že chtějí zpátky domů do Říše. Možná mezi nimi byli takoví, kteří uměli vidět za roh a v hloubi duše věděli, že se jim to jednoho dne strašlivě vymstí, ale navenek se to nijak neprojevovalo. Dobová mééédia s Goebelsem v čele dokázala scénu nasvítit, aby to vypadalo, že VŠICHNI SUDETŠTÍ NĚMCI MILOVALI HITLERA. Takhle přišli o své kořeny a svou domovinu. A zůstane to tak, ať se Bernd Posselt snaží jak chce…

My jsme alespoň udělali pár demonstrací, kde jsme ukázali, že nejsme všichni zaprodaní, ale novodobí Goebelsové se pokoušejí přesně o to stejné jako před Mnichovem – přesvědčit svět, že VŠICHNI Češi mají stejný názor jako Fiala…

Dějiny nejsou spravedlivé. Ale umějí být potměšilé k těm, kteří si neváží toho, co mají. Obzvlášť svinské jsou k těm, kteří si myslí, že nemůže být hůř a kteří chodí s pány na led. K takovému dějinnému zlomu se blížíme. Už se zřetelně rýsuje. Američané opouštějí Evropu a Evropa sama je neschopná jak nikdy nebyla. Naše libtardí vláda vložila svou budoucnost do spolku, který chce Evropu znovu učinit žalářem národů a zvítězit zavíráním průmyslu a kupováním drahých energií. Už to samo o sobě by bylo hodně hořkým koktejlem, ale oni to ještě vylepšují programovým provokováním mocností. Naše vláda, to je takový Oganesjan geopolitiky.

Víte, dost často poslouchám námitky, že jsem přílišný optimista. Že u kauflandů jsou ještě plné vozíky s nákupem. Že se lidé ještě neprobudili a volební průzkumy tomu odpovídají. Že vzhledem k tomu, co nám STEM naměřil, jsem vlastně hrozně nabubřelý. Možná jsou tyto námitky dokonce i oprávněné.

Ale teď, právě teď a nejpozději v těchto volbách se rozhodne, jestli se u nás objeví nějaký druhý Beneš, který pak po křivolakých cestičkách diplomacie něco z naší země zachrání. Velké dějiny se budou opět rozhodovat o nás bez nás. Bude hodně záležet, jestli příštím ministrem zahraničí po Lipavském bude Landovský (až mě polil studený pot) nebo nebude… Bude hodně záležet, v kterých předpokojích bude stát příští český premiér. Až totiž pak budeme „rýt držkou v zemi,“ nejspíš už bude pozdě. Pak sice bude národ zralý na změnu, ale ta už bude dávno upečená na nějaké Rijádské konferenci o nás bez nás.

O naší budoucnosti se nerozhodovalo desátého května 1945, ale už v roce 1942 a 1943. Nerozhodl o ní heroický odpor celého národa(za cenu strašlivé genocidy), ale statečné činy několika jednotlivců v odboji a schopnost několika státníků vidět dopředu. Ostatně… v té První světové to bylo stejné. Vše ostatní si nalajnovaly velmoci a naše možnosti, k tomu něco říct, byly značně omezené. Naše budoucí uspořádání se upeklo v době, kdy národ ještě mlčel, protože „mu vlastně nebylo tak zle“ a pak už se jen přizpůsoboval nadiktovaným podmínkám.

O naší budoucnosti se také rozhodne teď… když ještě není nejhůř. Ne, nebudeme mít na výběr žádnou rovnou přímou cestu. Po té nás vedl Fiala a jen nás na té rovné eurohodnotné cestě zavedl do průseru o něco rychleji. Naše cesty vpřed budou vždycky křivolaké a úzké. A právě v těchto volbách si vybereme ty, kteří nás pak po těch úzkých cestách povedou. Až bude zle, tak to možná všem dojde, ale to neznamená, že budeme mít lepší možnosti než máme dneska.

Proto jsem optimista a proto se snažím něco udělat teď a právě teď! Protože nová Jalta ještě není upečená a nová Postupim ještě není ani v přípravě. Teď je doba, kdy se něco udělat dá. Teď jezdí Orbán s Ficem po světě a dělají diplomatické kličky, aby si mezi velmocemi vydobyli co nejvíc. Teď nejvíc potřebujeme nového Beneše a pár heroických ( byť třeba formálně neúspěšných) činů. Teď stojí za to, se nasadit. Teď se rozhoduje o české státnosti. Teď se rozhoduje o budoucích pozicích.

U nás vždycky platilo, že když není možné pohnout národem, tak člověk alespoň musí vyjít první!

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.cz