Já toto zákulisí hodnotit nebudu. Od chvíle, kdy proti Zelenskému za válečného stavu „spontánně protestovala“ celá Ukrajina, protože chtěl novým zákonem vykastrovat protikorupční úřad NABU, řízený Američany, si prostě myslím svoje. Detaily celého případu rozebírá celá řada blogerů i médií na Alternativě, takže je zbytečné, abych opakoval že jde o jisté pěkné nemovitosti u Kyjeva na té nejlukrativnější adrese.

Já bych chtěl podotknout něco jiného. Jít po Jermakovi, to je o hubu. Na dnešní Ukrajině, kde se střílí i krade asi nejvíc na světě, se pustit do zápasu se Zelenského pravou rukou, která vás umí nechat zmizet, než řeknete: „Stěpan Bandera,“ to už za sebou musíte mít hodně moci i krytí a vaši ženušku a dětičky musejí hlídat hodně kvalitní bodygárdi. Že se našeli prokurátoři i soudci, kteří do toho šli, to znamená, že se mocenské poměry v zemi budou brzy měnit. Je úplně jedno, jestli Jermakovi něco dokážou nebo nedokážou, už jen to, že ho zabásli, je signál jako hrom.

Lidé jako Jermak se navíc soudu prakticky nikdy nedožijí. Příliš toho vědí a mohou příliš mnoho lidí stáhnout sebou. Vzpomeňte si na Dozimetr a jeho podezřelá úmrtí. Na Ukrajině si podobné praktiky umocněte na desátou. Ve Spojených státech také Epstein „spáchal sebevraždu“ a kamera střežící celu měla poruchu. Všichni tihle mocní Richeliuové se nakonec dostanou do postavení, kdy po nich jdou jejich nepřátelé, aby je dostali a jdou po nich i jejich bývalí přátelé, aby nic nevyzradili. Proto bych si myslel, že Jermak nejspíš brzy velmi nešťastně uklouzne na schodech a zlomí si vaz. Je to nejjednodušší řešení.

Ať to ale dopadne jakkoliv, ukazuje to, jak moc se svět posunul a narativy otočily.

Ve stejné době se Donald Trump snaží v Číně uhrát alespoň remízu. Přivezl tam podnikatelskou delegaci těch opravdu největších, Elonem Muskem počínaje a Larrym Finkem z Blackrocku konče. Výprava velkolepá, ale poněkud prázdná. Chybí vítězství nad Íránem. Chybí kontrola nad Hormuzem. Pro velmocenský poker chybí trumfy. Výstupem tak není čínská pokora, ale čínské varování. Výstupem není souhlas, ale licitování.

Sitting Ping navíc Trumpa nepřivítal na letišti. Pocty byly, ceremoniál byl, pod schůdky stály vysoké šarže, ale nikoliv ta nejvyšší. Byznys? Možná. Geostrategické otázky? Ano. Přátelství? Ne! Můžeme se dohodnout, ale věřit vám nikdy nebudeme. To nejdůležitější zaznělo od Trumpa vlastně už před odletem. Řekl, že Spojené státy a Čína jsou supervelmoci. Možná to bylo mimoděk, ale uznal Čínu za sobě rovnou.

V poslední době jsme si mohli přečíst opět celou řadu kvalitních analýz, že Trump chce od Číny nákup sóji a tlak na Írán, jednak kvůli jadernému programu a jednak, aby upustil od vybírání poplatku za proplutí Hormuzem, protože to příliš vypadá jako americká prohra. Mluvilo se hodně o clech a technologiích, ale nikde jsem se nedočetl, co mohou Spojené státy nabídnout Číně… kromě hromady dolarů, které si natiskli a které jsou stále méně rezervní měnou světa.

Co mají Spojené státy a Čína to nemá? Vlastně jen ten Tchajwan. Svým způsobem je to poslední hodnota, kterou by mohl Donald zaplatit čínské ústupky. Nic jiného už není. Každé americké ropné omezení dopadne víc na americké spojence v regionu než na Čínu. Když si to tak vezmu, poprvé za posledních osmdesát let hrají Spojené státy s někým velmocenský poker bez žolíků. Nemají je. Prošustrovali je na Ukrajině i v Perském zálivu. Museli je vyložit o jednu hru dřív.

Ať Trumpova návštěva v Číně dopadne jakkoliv, ukazuje to, jak moc se svět posunul a narativy otočily.

V té stejné době u nás Sněmovna odhlasovala, že v Brně sudetské Lančmíty nechceme. Opozice kromě Petra Pavla dostala druhého lídra, kterým je Bernd Posselt. Ten rozhodnutí sněmovny označil za karikaturu parlamentarismu, čímž opět šťouchnul do českého vosího hnízda a přesvědčil další lidi, aby příští víkend přijeli do Brna a dali najevo, co si myslí o revizionistickém spolku založeném nacisty a kolaboranty.

Najednou se ukazuje, že to tisícileté žití vedle Germánů máme v DNA jako dlouhou sérii špatných vzpomínek, nikoliv těch dobrých. Najednou se nám naše politika pěkně rozděluje na německé vítače a německé odmítače. Prostě tak, jak to u nás bylo už za Přemyslovců, Lucemburků, Habburků, Masaryků, Henleinů, Havlů, Uhdeů i Zdechovských. A já si dovoluji konstatovat, že český národ dneska ještě existuje jen proto, že proněmečtí vítači u nás nikdy zcela nevyhráli. Kdyby vyhráli, skončili bychom jako Lužičtí Srbové.

Sudetendojče Lančmítšaft probudil v národě něco, do už dlouho spalo, protože jsme si moc nemohli vyskakovat. Probudil vzpomínky, které už se neměly vrátit. Probudil odpor, který byl téměř uchlácholen. Třicetiletá práce redaktorů České televize, Karla Schwarzenberga, Václava Havla a Jiřího Padevěta je v prachu. Internety jsou najednou plné Kounicových kolejí, nacistických pochodů smrti, událostí v Habartově a vysídlování Čechů do vnitrozemí. Najednou je to všechno zpět a čím zuřivěji se tomu Hollanové snaží bránit, tím horší si to dělají.

Vlastně bychom Posseltovi i tomu spolku Meeting Brno měli poděkovat. Už jsme skoro uvěřili, že Němci jsou hodní. Už jsme skoro uvěřili, že to s námi myslí dobře. Za posledních čtrnáct dní nám dokázali, že to s námi myslí asi tak stejně jako to mysleli s Putinem a Minskými dohodami.

Ať ten sjezd v Brně příští víkend dopadne jakkoliv, ukáže se, že i u nás se kolo dějin pootočilo a narativy se posunuly…

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.cz