Člověk byl vždycky párový i společenský tvor. Ale platí to vůbec ještě? Není čas definici Homo sapiens ve slovnících změnit?

Vždycky jsme my, lidé, společnost jiných potřebovali. Osamotě bychom kdysi dávno uhynuli, vyhnanství býval ten nejpřísnější trest. Lidský jazyk je jednou z příčin, proč se náš druh před čtyřiceti tisíciletími rozšířil skoro po celé zeměkouli.

Pospolitost byla největší evoluční výhodou, díky níž naši předkové získali schopnost efektivně sdílet informace a koordinovat se ve velkých tlupách a rodových společenstvích. Lidská mluva umožnila předávání zkušeností a složitých informací, sociální učení a hromadění znalostí; komplexní sociální skupiny díky tomu vylepšovaly sociální vazby, lidé mohli vytvářet mýty a vzájemně sdílet abstraktní ideje. Co vznikly moderní civilizace, se lidé z venkova stěhovali do měst, a kde se usadili, tam se otvíraly obchody, hostince, restaurace a později kavárny, v nichž se lidé mohli shlukovat a bavit se spolu. A ještě nedávno, před několika desítkami let, bylo přelidnění údajně největším nebezpečím, jemuž člověk čelil.

Uplynulo několik málo zim a všechno se zdá být najednou jinak. Hospody a obchody zanikají – jen loni u nás skončilo 5.075 obchodních firem, což je nejvyšší dosud zaznamenané množství. Mezilidská komunikace se přesunula do online prostoru, mladí lidé si namísto osobního styku povídají s mobilními aplikacemi pomocí chytrých telefonů. Netouží po druhém pohlaví, nechodí spolu a nesexují; třetina mladých do třiceti let neměla nikdy přítele, partnera ani žádný sex. Jaký div, když porno je dostupné i pro školáky a virtuální přítelkyně ovládaná umělou inteligencí se na vás nikdy nenaštve, není nepříjemná, nevěrná, ani se nezadlužuje a neutrácí.

Lidé nechtějí mít děti, odmítají se starat o nemocné, odcházející, umírající či o starší generaci vůbec. Nikdy dřív se mladí se starými tak málo nenavštěvovali, nikdy dřív neměli prarodiče tak malý kontakt s vnuky. Lidé se nechtějí sestěhovávat, naopak touží bydlet sami. Jednočlenné domácnosti se postupně stávají dominantním typem bydlení a žití.

Proč k tomuto trendu dochází, netřeba složitě analyzovat. Změnu přinesly vysoká životní úroveň, ekonomická nezávislost, stárnutí populace, odkládání sňatků a rodičovství a zejména individualismus. Lidem se tenhle způsob asi líbí. Nejsou na nikom závislí a o nikoho se nemusejí starat. Nemusejí se nikomu přizpůsobovat ani na jiné brát ohledy.

Změnil se člověk ke svému prospěchu?

Zdálo by se, že se člověk rozumný během tří desetiletí jako živočišný druh proměnil, přeorientoval a má jiné zájmy, cíle, priority. Už není párový ani společenský tvor. Nechce být, protože sám se uzamkl do vězení. Je vlkem samotářem, který by nejradši pracoval na houmofisu, nákupy pořizoval přes internet a sám si uspokojoval všechny své potřeby. Jenomže je tohle jeho chování ještě efektivní? Jsou lidé v této nové roli šťastní?

Na první pohled by se zdálo, že je třeba na tuto otázku aspoň u nás odpovědět kladně. Máme – aspoň zatím – základní ekonomickou i sociální stabilitu, hlady se neumírá pod mostem, zdravotní péče je docela dostupná a skoro zdarma, naše země je relativně bezpečná, korupce vlastně celkem nízká a migranty z civilizačně odlišných zemí i terorismus známe víc z televize a ze sociálních sítí než z každodenního života.

Proč ale potom roste spotřeba psychofarmak (od začátku tisíciletí šestinásobně), pokusů o sebevraždy i dokonaných sebevražd, depresí? Sebepoškozování u dětí vzrostlo v posledních letech o 300 %, stoupá počet lidí se stavy paniky, úzkosti a osamělosti, kdekdo si stěžuje, že špatně spí. Ve městech, které byly vždy velkým mraveništěm, roste anonymita a s ní spojená osamělost. To vše má vliv na fyzické zdraví.

Člověku českému je prostě stále hůř, přestože objektivně by si neměl na co stěžovat, zejména ve srovnání se svým předkem nebo se svými bratry a sestrami z jiných zemí. Homo sapiens na rozdíl od ježka, velryby nebo vlka bohužel neví, co je pro něj nejlepší. Nebo to možná dobře ví, ale určitě se podle toho nechová. Vymyslel chytré telefony, sluchátka, neomezená data a sociální sítě, čímž se oddělil od svých bližních. Mluví stále méně, jak se ukazuje na mladé generaci, která odmítá zvedat telefonní hovory, aby nemusela s nikým hovořit. Zhoršuje si tak komunikační dovednosti, což je vidět na písemných maturitních pracech. Na mnohých vysokých školách písemky stejně už zrušili, protože je za studenty psala umělá inteligence. Mladí odmítají mluvit na jiné na veřejnosti kvůli sociální fóbii, čímž vzniká začarovaný nerozetnutelný kruh. Kdo odmítá komunikovat, ten se nemůže zlepšovat, takže komunikuje stále obtížněji. Funkční gramotnost klesá. Před sto lety bylo Československo skoro stoprocentně gramotným státem. Dnes chybí funkční gramotnost třetině obyvatel.

Člověk má vše na dosah, ale je sám. Je opuštěn v blahobytu, všechny jeho požadavky jsou uspokojeny, ale hroutí se, je mu smutno, polyká antidepresiva a trpí osamělostí. Touží po společnosti, ale bojí se odmítnutí. Namísto aby vyšel ze své bubliny a v hospodě nebo na tramvajové zastávce zapředl hovor s jinou osamělou duší, zalije antidepresivum energodrinkem a vybrečí se na sociální sítě. Marné jsou rady odborníků, marně se píší články do časopisů, marně to nahlas říkají týmy psychoterapeutů, kterých je na počet trápících se potřebných žalostně málo.

Člověk je jediným tvorem na zeměkouli, který přesně ví, co mu nesvědčí, a přesto to pořád znovu a znovu opakuje. A protože se narozdíl od ježka, velryby nebo vlka odmítá chovat evolučně a přirozeně, snaží se ho napravit moudrý a vševědoucí stát. Velká Británie a Japonsko už zřídily ministerstva pro samotu, aby naučily své občany změně chování, myšlení a životního stylu.

Článok pôvodne vyšiel na portáli Blogosvet.cz