Budovat nebo krást

Nejde jen o špičkové a odborné dovednosti. Něco podobného funguje i u vyloženě nekvalifikovaných profesí. I do takových lidí musí často někdo investovat dost úsilí. Trápit se s tím zaměstnancem, občas mu znovu vštípit základní kázeň typu chození do práce včas, vyřešit mu bydlení, bránit ho proti exekutorům, občas řešit sklony k alkoholismu… Jenže to firmy dělat nechtějí. Potřebují dostatečně vyškoleného a zkušeného člověka schopného okamžitě nastoupit do práce v té lokalitě, kterou určí (a se kterým nebudou žádné jiné problémy). Kdyby do něj měli investovat s předstihem, tak by to bylo na úkor zisku a před vlastníky by to neobhájili. A kdyby už někdo takovou energii vynaložil, nemůže zabránit, aby zaměstnanec brzy neutekl za lepším platem.

Neřešitelné.

Průmyslové národní státy fungovaly tak, že tuhle práci převzal stát a továrníci platili daně. I tehdy zaznívaly nářky, že si stát počíná málo efektivně, nicméně na daňové optimalizace se nehrálo a všichni akceptovali, že je to tak v pořádku. Tenhle model byl zcela rozbit. Dnes platí, že čím vyšší zisky, tím nižší daně, a kolem toho poletují imbecilní průpovídky typu „zdanění je krádež“.

Nikdo si s tím vlastně neví rady. Když nemůžeme ukrást hotové lidi jinému podniku (protože ten do nich taky nechce investovat), tak je ukradneme z nějaké jiné země. Ale je to model omezený a dlouhodobě neúnosný.

Snad by to řešila nějaká forma nevolnictví, kdy podnik, který investuje do člověka, ho pak vlastní mnoho let. Jenže to je z mnoha důvodů neprůchodné. I ekonomicky nevýhodné. Takto vlastnění lidé by nejspíš ztratili motivaci příliš se snažit.

Prostě neřešitelné.

A zase jsme u toho, že když stát vyklidí pole, není výsledkem svoboda, nýbrž zhroucení. Jako ve všem.

PhDr. Petr Hampl, Ph.D.

Článok pôvodne vyšiel na portáli petrhampl.com