V České republice máme pořád ještě dost oddaných až zfanatizovaných přívrženců současné vlády. Pak mnoho těch, kdo si nechtějí připustit, že problém není jen v osobnosti Petra Fialy, ale v politickém a ekonomickém systému jako takovém. Nebo to tak nějak tuší, ale neví, jaké změny potřebujeme.

A na druhé straně tu máme antisystémovou opozici (u nás se říká „alternativa), která ovšem necílí na prosazení změn, nýbrž na dobré pocity svých příslušníků. Potvrdím si konspirační fantazii. Cítím se skvěle. Prožiju na demonstraci pocit sounáležitosti. Zase se cítím skvěle. Potvrdím si, že mám jedinečné poznání a všichni ostatní jsou ovce. Zase mi to udělá dobře. Potvrdím si, že jenom já a moji přátelé vidíme skutečnou pravdu a všichni ostatní jsou zaslepené ovce. Cítím se senzačně. Reálný svět tím ale ovlivněn není. Pokud mohu doporučit, neztrácejte s takovými lidmi čas. Mají své představy rádi, připadají si s nimi dobře a ušlechtile a vzít si je nenechají. A najdou dostatek těch, kdo jim je potvrdí, vytahají z nich nějaké peníze a navzájem se pak ujišťují, že jsou principiální opozice.

Pak je tu masa naprosto lhostejných lidí, kteří se o veřejné věci moc nezajímají, protože dobře vědí, že je stejně nemohou ovlivnit.

No a kromě toho ještě existují nějací lidé, kteří tu změnu chtějí doopravdy, kteří jsou ochotni systematicky pracovat a kteří jsou hotovi podstoupit i takové přemýšlení, které je namáhavé až bolestivé (slyšeli jste už o rozdílu mezi pomalým a rychlým myšlením?). Pro ty se snažím psát.

BlackRock a Harvard

Nicméně ke Curtisu Yarvinovi. Před pár dny publikoval článek o vztahu velkých peněz, idejí a politické moci. Odmítá v něm primitivní představu, že boháči mohou ostatním prostě nařídit, co si má kdo myslet (nebo je velmi snadno zmanipulovat) a snaží se ukázat, jaké jsou možnosti. Ukazuje to mimo jiné na příkladu vztahu gigantického investičního fondu BlackRock a harvardské univerzity. Kdyby šéfové BlackRocku začali věřit ve vesmírné ještěry, začali by na ně věřit také harvardští profesoři? Samozřejmě, že ne! Pravidlo je takové, že boháči přebírají názory od profesorů, nikoliv naopak. Je tedy aspoň možné, že by boháč zavolal profesora, položil před něj na stůl balík peněz a vysvětlil mu, jaké názory má od nynějška zastávat? I to je absurdní.

Hampl k tomu doplňuje, že ovlivňování probíhá sofistikovaněji. Boháči mohou sledovat dění na univerzitách. Když nabydou dojmu, že některá z vědeckých myšlenek by mohla být s výhodou použita pro zvyšování zisků nebo zlepšení osobního postavení, mohou takovou myšlenku podporovat. Což se také naprosto běžně děje.

Boháči mohou také zakládat nadace, které určité myšlenky podporují a prosazují. Ale ani tady nemají možnosti neomezené. Kdyby se jednalo o myšlenky, vůči kterým je vědecká či akademická komunita vyloženě nepřátelská, téměř žádný vědec by se neodvážil peněz z nadace využít. Proto se třeba tabákovým koncernům nikdy nepodařilo ovlivnit vědeckou komunitu, i když utrácely obrovské peníze. A to zjišťuje třeba čínská vláda – brát peníze ze saudských a katarských nadací je v pohodě, vzít peníze z čínské nadace znamená riskovat konec vědecké kariéry.

Lepší popis tedy je, že peníze a myšlení se navzájem ovlivňují, přičemž obě strany musí respektovat převládající kulturu a zájmy té druhé strany. To se děje naprosto přirozeně, i proto, že fakticky obě elity splývají. Boháči, významní univerzitní učitelé, vědci, mediální hvězdy apod. se často navzájem znají, setkávají se na stejných večírcích, občas spolu mají vztahy nebo dokonce uzavírají manželství…Jde o spontánní a složité dění, kde každý ovlivňuje každého a nikdo nic neovládá plně.

Cesta peněz, cesta emocí

Jenže co s citáty typu „Nedokázal jsem pochopit vědu, ale pak jsem začal sledovat cestu peněz, a vědu jsem pochopil.“ Obávám se, že autoři takových citátů nikdy žádnou cestu peněz nesledovali. Sledovali jediný záměr – vyvolat v posluchači správné emoce. Jinak by věděli, že téměř veškerý výzkum je placen ze státních grantových agentur. Dokonce i farmaceutičtí giganti typu Pfizer posílají žádosti do státních grantových agentur. Výdaje na výzkum jsou státní, zisky jsou soukromé. Představa, že by se vědci nechali zkorumpovat a přímo zfalšovali výsledky výzkumu, ta může být atraktivní pro někoho, kdo neviděl skutečný vědecký provoz ani z velké dálky. Ale stává se, že se ve vědecké komunitě vytvoří zvyk, že je lepší o tom či onom raději nemluvit. Nebo vznikne určitý předsudek, který nevyvrátí žádné zkoumání.

Kdybychom sledovali pouze cestu peněz, dospěli bychom k tomu, že Pfizer je řízen státem. Nic není naivnější než takový názor.

Ale rozhodně si nepředstavujte korporátního kapitána s doutníkem, který prostě nařídí, k čemu má věda dospět. To je představa snad ještě naivnější než iluze, že se vědci nedopouštějí omylů. Curtis Yarvin říká, že tenhle omyl je typický pro lidi, na které plně nezabrala červená pilulka. Ti lidé ztratili plnou důvěru v mainstream, ale ponechali si myšlenkové vzorce pro mainstream typické.

To, co bylo řečeno o oblasti vědy, platí v zásadě o všech oblastech života, včetně politiky a obrany. Velké peníze dávají obrovský vliv, ale žádné peníze nedávají neomezenou moc. To je také důvodem, proč se tolik aktivit vymkne z rukou. Proč se z rukou vymknou téměř všechny.

V mezích zákona nebo mimo zákon

Curtis Yarvin definuje dva základní způsoby, jak používat peníze k prosazení politických záměrů. Jedna možnost je, že pracujete v rámci současného režimu. Můžete podplácet, podporovat, prosazovat různé politické záměry nebo jiné blokovat.

Podstatné přitom je, že každá taková aktivita je v zásadě krátkodobá. Podpoříte prosazení nějakého předpisu, ale pak si věci žijí vlastním životem, což může být ve váš prospěch, ale také nemusí. Jste tedy nucen zasahovat znovu a znovu a utrácet další a další peníze. Některé aktivity mají charakter střednědobý – to třeba podpoříte zvolení určitého politika nebo jmenování určitého soudce. Nebo dáte peníze neziskovce, která soudce školí.

Druhý způsob spočívá v tom, že se zaměříte na změnu režimu. Ignorujete ten současný a připravujete instituce a způsob vládnutí do jiné doby. To znamená, že pracujete na věcech, které jsou v rámci současného politicko-ekonomického systému nesmyslné a působí snílkovsky. Režim se zpravidla necítí ohrožen, takže nejsou ohroženi ani sponzoři a účastníci projektu. Takový projekt nepotřebuje žádnou velkou propagaci. Jde jenom o to být připraven a být u toho, až předchozí režim zkolabuje. A Curtis Yarvin připomíná, že politicko-ekonomické režimy zanikají buď agresí zvenčí nebo sebevraždami. Revoluce přichází až po kolapsu režimu.

Případně můžete postupovat tak, že připravíte i převzetí moci a návod pro prosazení nového systému. Celé to necháte v krabici a možná nikdy nevytáhnete. Nebo vytáhnete ve správný okamžik. V amerických reáliích by to znamenalo připravit prezidenta, který by se po svém zvolení choval jako monarcha a vymetl všechny instituce naplněné současnou neomarxistickou oligarchií – instituce státní i soukromé.

V pokročilejším případě se může jednat o model celého nového systému. Kolik má být ministerstev? Jak mají být vybíráni jejich zaměstnanci? Jaké mají mít pravomoci? Mají vůbec existovat nějaká ministerstva? Bude existovat soukromé vlastnictví podniků? Budou mít zahraniční investoři stejná práva jako místní zastupitelé? Jak bude fungovat školství? Kdo bude hlídat hranice?

Alternativa versus utopie

Připomínám, že nejde o utopický model, ale o něco, co by mohlo být prosazeno v zásadě okamžitě. Pokud se dosavadní systém zhroutí. Takový model umožní také u každé jednotlivé záležitosti určit, jestli se jedná o posun správným směrem nebo nikoliv – protože máme přesně popsán cílový stav.

A pak můžeme jít ještě dál. Připravovat pro ten nový režim lidi a školit je. Tak, aby jim v klíčovém okamžiku bylo jasné, co dělat.

To všechno není jen otázka teoretického budoucího režimu. Jakmile existuje jiná možnost, je současný režim nucen soupeřit. U každé otázky je možné probírat, zda by si s ním ten jiný režim poradil lépe nebo hůře. A teprve pokud existuje jiná možnost, mohou i drobné kolapsy režimu vést k změně.

Tolik rady Curtise Yarvina oligarchům. Hampl k tomu podotýká, že se to do značné míry týká i aktivit obyčejných lidí. A že narážíme na rozdíl mezi krátkodobým a dlouhodobým. Je dost lidí, kteří mi před pěti lety říkali, že nemá cenu pouštět se do nějaké dlouhodobé práce, že chtějí změnu hned. Pět let řešili okamžité věci, celkový výsledek je nulový a oni opět volají „nemůžeme čekat, potřebujeme okamžitou změnu.“ A tak to s nimi bude pořád.

Dějiny mění ti houževnatí a systematičtí. V Prolomení hradeb dvojce jsem to popsal takto: „Pokud je někdo nadšeným příznivcem Evropské unie a globálního vládnutí a vybuduje místní nezávislou řemeslnou komunitu, udělá proti globálním strukturám víc než jakýkoliv profesionální politik či organizátor demonstrací. A tu práci udělá nevědomky. Podporujme ho v tom, i když nečte Hampla.“

Petr Hampl

Článok pôvodne vyšiel na portáli Petrhampl.