Válka v Perském zálivu dospěla do fáze, kdy Írán zahrál jedinou opravdu silnou kartu, kterou má. Začal kontrolovat provoz skrze Hormuzskou úžinu a zároveň poškozovat některá ropná a plynová zařízení na opačné straně zálivu.

Co se (předválečných) toků přes Hormuz týče, následující grafika je ukazuje velmi názorně. Vlevo vývozci, vpravo dovozci.

Není tedy divu, že poté, co se prostupnost Hormuzu výrazně zhoršila, mají asijské ekonomiky určitý problém s energií. Nikoliv tedy ještě katastrofální, protože skoro každý stát má nějakou rezervu ropy a plynu. Ale přece jen dost velký na to, aby různé země zaváděly opatření, která tady v Evropě ještě nemáme:

• Filipíny vyhlásily stav nouze, zavedly čtyřdenní pracovní týden a omezení na použití klimatizace v kancelářích (v tropickém pásu je to o dost větší zásah, než se nám tady ze studeného březnového Česka může jevit),
• Thajsko omezilo cestování státních zaměstnanců, zavedlo rozšířenou práci z domova a rovněž osekalo klimatizaci (minimální povolená teplota je 27 stupňů, což už je na běžnou práci docela nepříjemné),
• Pákistán zavřel na dva týdny školy a povzbuzuje zaměstnance k práci z domova,
• Srí Lanka udělala až do odvolání z každé středy svátek (jak sympatické!),
• Bangladéš omezil školní výuku, nákupy paliva, a umístil ke skladištím pohonných hmot ozbrojené hlídky pro případ, že by někdo měl neotřelé nápady, jak ta omezení obejít,
• Jižní Korea zastropovala ceny paliva a zároveň spustila veřejnou kampaň typu “raději se moc nesprchujte a pouštějte vysavače jenom o víkendu”,
• Indie omezuje přísun zkapalněného plynu do komerční sféry ve prospěch spotřeby domácností, což samozřejmě ty podnikatele nenechává úplně chladnými.

No, toto bude mít nějaké dlouhodobé následky. Důvěra velkých asijských zemí vůči tomu, že mohou i nadále zajišťovat své energetické potřeby dovozem ze vzdálených regionů či států, spadla někam na nulu. Cokoliv se stalo v Perském zálivu, může se příště stát jinde, pokud už se to tam neděje.

Ostatně – v posledních dnech vybombardovali Ukrajinci na dálku pomocí dronů dva důležité ruské vývozní terminály Usť-Luga a Primorsk, takže ani to Rusko na situaci zas tak moc nevydělá.

Je celkem pravděpodobné, že tato epizoda povede ve zbytku světa ke snaze tu ropnou a plynovou závislost výrazně ořezat.

Na úplnou nulu se samozřejmě ořezat nedá, protože některé produkty nenahradíte – například hnojiva nebo palivo pro letadla, která budou ještě hodně dlouho létat na kerosin. Tam budete potřebovat ty fosilní zdroje i nadále, no way around it.

Ale v případě topení, vaření a pozemní dopravy už je dnes k dispozici hodně alternativ. A jsou i levné, zejména poté, co se Čína před pár lety naplno vrhla do výroby elektrických vozidel. Banální elektrický skútr toho typu, který se hodně používá v rovníkových zemích, koupíte pod 600 dolarů, což už si dneska může dovolit i běžný Ind nebo Pákistánec. A strčí-li si takový nový majitel solár na střechu, má po většinu času zajištěné i levné dobíjení, protože slunce poblíž rovníku má úplně jinou sílu než tady v kotlince.

(Mimochodem, Indie v posledních několika letech elektrizovala prakticky celou svoji železniční síť, a to fascinujícím tempem 15 kilometrů za den (!) Mezitím my se zde v ČR bavíme o elektrizaci 14 km tratě mezi Ostravou a Frýdkem-Místkem už od doby, kdy byl Topolánek premiérem… Zajisté asi můžeme říci, že práce českých “dráteníků” je kvalitnější, ale určitě ne 1000x kvalitnější. Většina toho našeho nekonečného papírování je čistá mrtvá váha na ekonomice.)

Čímž nás malinko předběhly dějiny a jedno zásadní téma přestalo být zásadní. Konkrétně to, jak moc či málo nám Evropská komise povolí další výrobu aut se spalovacím motorem ve 30. letech 21. století. Největší rozvíjející se trhy světa, kde žijí miliardy lidí, už teď mají veškeré důvody tuhle technologii raději nenakupovat, a to ta válka ještě neskončila a my nevíme, v jakém stavu budou ty bahrajnské, kuvajtské či katarské vývozní terminály někdy v létě – tedy za optimistického předpokladu, že v létě už se bojovat nebude. Dá se ovšem říci, že rozhodně ne v lepším než teď, a možná i v daleko horším.

Tohle budou mít evropské automobilky opravdu velký problém nějak “ustát”. Včetně těch, které zajišťují nezanedbatelný podíl HDP zde, v České republice. Samozřejmě to zavinění na sebe budou různě házet “babišovci a fialovci”, ale reálně vzato jsme v tomto skřípnuti pořádným ozubeným kolem dějin a moc by s tím neudělal ani Karel IV. nebo Tomáš Baťa. Aspoň ne takhle narychlo.

Příliš mnoho předešlých vlád spoléhalo na to, že německý průmyslový stroj nás coby dvorní subdodavatele potáhne dál až donekonečna. V devadesátých letech to vypadalo jako racionální sázka, ale dlouhodobě nevyšla.

Hudební epilog

A na závěr – nějaký ten indický metal s trochou smyslu pro humor.

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli Kechlibar.net.