Několik mrzáků…

Vím, že jsme na zimní Olympiádě v Itálii brali nějaké medaile, vím, že se sportovci omlouvali za své výkony prezidentu Pavlovi, vím, že účast prezidenta nosila českým sportovcům smůlu a vím, že české úbory byly v podstatě halabala sešitá německá vlajka. Zjistil jsem, že existuje nějaký Metoděj Jílek a že se zase bude řešit rychlobruslařská hala, slyšel jsem že Sáblíková prý ukončila kariéru a o hokeji se přestalo mluvit někde kolem čtvrtfinále. Gratuluju všem, kdo vyhráli a přeji novou motivaci všem, kdo zůstali za očekáváními.

Vlastně jsem rád, že v době Olympijských her nezačala žádná nová válka, ale také je v posledních dnech skoro pravidlo, že jak Olympiáda skončí, nějaká válka brzy začne. Původně jsem dnes chtěl pustit článek o Íránu…

Nakonec ale píšu o sportu… Po Olympiádě následuje Paralympiáda. Ta je pro tělesně hendikepované a považuju to vlastně za poslední pokrok našeho Západu v oblasti sportu. Ti, kterým nebyl osud nakloněn, mají možnost také soutěžit a získat vavřínový věnec. Dostane se jim jejich hvězdné chvíle, ukáží, co všechno člověk dokáže, i když mu Pánbůh odepřel zdraví… lidství v nejčistší a nejryzejší podobě.

Na tuto Paralympiádu se dostalo i několik Rusů. Ne za svou zemi, jen dostali „divokou kartu“ a mohou se zúčastnit sami za sebe. Několik mrzáků, kteří překonávají nepřízeň osudu sportem. A ejhle, Ukrajina ohlásila bojkot zahajovacího i ukončovacího ceremoniálu, protože každý Rusák může za to, že je Rusák. A kdo se nám k Ukrajině hned nepřidal? Ano, český paralympijský výbor. Spolu s Poláky a Estonci a Ukrajinci budou i Češi bojkotovat zahájení.

Hele, to jako vážně?

Vážně jsme došli tak daleko, že si vybijeme naši frustraci z roku 68 na několika ruských a běloruských mrzácích? Vážně jsme klesli tak hluboko? Vážně si potřebujeme kopnout do těch, kteří nikdy nebyli ani schopni vojenské služby? To asi v té válce nevítězíme, když si musíme pro svůj hněv vybírat hendikepované nepřátele. Anna Netrebko nám nestačila, musíme si kopnout do těch, co jsou na invalidním vozíku?

Hrozně by mě zajímalo, jestli s tím naši sportovci souhlasili a nebo museli souhlasit. Jestlipak o tom mohli alespoň hlasovat? Nebo to rozhodl výbor, který vede bývalý ODSák, ale dneska už člen Kubova Banderočeska? Jsme v Kotlince, takže bych se vsadil, že výbor to rozhodl za sportovce a oni samozřejmě budou mlčet nebo říkat povinné fráze, protože jinak by také nemuseli jet… Sýkora se jmenuje ten předseda… a prý s tím všichni (rádi) souhlasili.

Konstatuji, že se nám ta dehumanizace podařila stejně dobře, jako se to kdysi podařilo Dolfimu. Ten se tehdy také nezastavil ani před mrzáky, ani před ženami, ani před dětmi. My už k tomu máme také nakročeno. Ruští mrzáci jsou totiž stejně nebezpeční jako Čepiga s Myškinem.

Ale také konstatuji, že ruští vozíčkáři nebo ruská operní pěvkyně jsou to maximum, na co si pravda a láska troufnou. Na frontu se jim moc nechce, ačkoliv by je tam Ukrajinci přivítali s otevřenou náručí. Nejlépe se stojí za Ukrajinou hodně daleko od Donbasu a největší podporu má válka u nás a v Německu. Čím blíž k verbířům, tím menší podpora.

Když se naposled dralo na východ tímto způsobem, semknulo to Rusy tak dokonale, že pak nehleděli na oběti a došli až do Berlína. Jsme na nejlepší cestě to dokázat znovu. Místo abychom přijímali ty Rusy, kteří Putina nemají v lásce, ženeme mu je všechny do náruče a dokazujeme, že měl celou dobu pravdu – Západ chce Rusko zničit. I Roman Abramovič už to chápe… A mají atomovky…

Hele, když tohle vidím, tak mám chuť všechno vzdát, ohnout se ke své hroudě a prostě útrpně čekat na konec. Jestliže se Naše Česko nezastaví před ruskými mrzáky, nezastaví se ani před mými dětmi. Jestliže jsou schopni křepčit radostí nad válečným umíráním, nebudou mít problém ani s monstrprocesy. Přestal jsem věřit tomu, že tenkrát, za Protektorátu, zvedali Češi pravice, protože se báli. Čím dál víc docházím k tomu, že to dělali dobrovolně a rádi. Čím dál víc docházím k tomu, že tenkrát neudávali ze strachu o vlastní rodiny, ale udávali s chutí a nadšením. Stejně tak radostně žádali v padesátých letech o nejpřísnější tresty pro svoje sousedy a dnes se už tetelí blahem, až jim to zase bude dovoleno. Ruští vozíčkáři jsou jen taková ochutnávka.

Ostatně, jistá Markéta Vyvlečková ze stáje Tomáše Zdechovského a členka KDU-ČSL, se už nemůže dočkat, až vyhrají ve válce a pak budou moci dle libosti trestat každého, kdo jim připadal jako kolaborant.

Promiňte mi momentální slabost, za dva dny mě to přejde. Zatnu zuby i pěsti a vrátím se do svého zákopu. Teď se ale půjdu dívat na moje děti, jak spí a budu přemýšlet, jestli je ještě za co bojovat a co zachraňovat. Jestli nenastal čas, udělat to, co udělali moji předci. Nachystat žebřiňák a připravit se ke kvapnému odjezdu. Dokážu pochopit, že se někdo přihlásí z romantického zápalu na frontu. Dokážu tak nějak vstřebat i to, že se lidé skládají na raketu DANA. Ale nedokážu pochopit tu krutost k mrzákům.

Martine Kubo, blahopřeji ti k panu Sýkorovi, zajisté bude platným členem tvého hnutí. Jsem rád, že to vím hned od začátku a nikdy nezapomenu, co máte vepsáno ve vaší politické DNA. Připomeňte mi prosím, abych se na to příležitostně zeptal Borise Šťastného. Matně si vybavuju, že je ministrem sportu…

A teď mě omluvte, jdu bdít ke svým dětem a prosit je v duchu za odpuštění, že jsem je do toho zatáhl.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.cz