Možná se mi to jen zdá, ale v posledních dnech nějak utichly zprávy o kriminalitě neurčitých cizinců z Cizinstánu a původní nadřazenost a arogance ukrajinských mladíků také nějak zmizely. Podobně jako začínají mizet i ti ukrajinští mladíci. Asi mají lepší zprávy než my… koneckonců, Spojené státy už začaly deportovat nelegálně přítomné Ukrajince a mnozí z nich vystoupili z letadla rovnou do armádního autobusu.

Upřímně, nikdy jsem nebyl tak rozpolcen, jako z této informace.

Jsem po mamince napůl Ukrajinec a chcimír nejsem proto, že bych se zhlédl v ruském vzestupu a ruské emancipaci na Západě, ale jednoduše proto, že tato válka bude znamenat zničení Ukrajiny po všech stránkách. Pamatuju si, jak těžce se jim žilo v devadesátkách, pamatuju si, jak k nám jezdili na práci, raketoví inženýři pracovali jako přidavači na stavbách a půlku výplaty odevzdávali příslušným vorům v zakoně. Teď to mají v ještě horším zpátky a není to vidět jen proto, že jim tam Západ pumpuje miliardy hordem dolem. Až Ukrajina prohraje, až se ukáže, že už nedokáže Rusko oslabovat, skončí šťědrost Západu jako mávnutím kouzelného proutku a všichni si vzpomenou, že je tam korupce.

Přál jsem si mír, protože to byla jediná možná ukrajinská budoucnost. Všechny ostatní ukrajinské cesty vedou ke zničení mnoha různými způsoby. Od ruské „denacifikace“ až po ruské atomovky. Ne, nepřál jsem Ukrajině tuto budoucnost a nechtěl jsem, aby se nechali zblbnout podobně jako my a uvěřili pozlátku Západu, který je využije, zneužije a nakonec zavře do koncentráku složeného z milionu platných zákonů a na vratech bude napsáno: Cenzura macht frei.“

Ale za poslední čtyři roky jsem viděl příliš mnoho pochodňových průvodů. Viděl jsem příliš mnoho videí plných hákenkrojců. Viděl jsem příliš mnoho ulic Stěpana Bandery, či Romana Šuchevyče. Viděl jsem státní pohřeb Andrije Melnika a viděl jsem Zelenského jak klečí u hrobu zakladatele SS Galizien. Viděl jsem Badera párty v Plzni, viděl jsem nabídku Bandera burgerů, viděl jsem polské vládní představitele, jak zvrací z náckovských praktik ukrajinské vlády. Viděl jsem vyznamenání „Hrdina UPA,“ viděl jsem jednotku Edelwaiss.

Po celé ty čtyři roky jsem se děsil, co bude, až tahle válka skončí. Protože i poražená Ukrajina bude plná zbraní a i poražená ukrajinská armáda bude plná demobilizovaných vojáků, kteří budou „plni sovětské brachiální agresivity,“ jak se podřekl sám Ondřej Vetchý. Ukrajinské zbraně jsou už k dispozici i u nás a sám jsem už několikrát dostal nabídku na velmi levné „avtomaty.“

Děsil jsem se, až za ukrajinskými ženami přijdou jejich ukrajinští manželé s válečnou zkušeností, která je ještě strašnější a více devastační než byla zkušenost první i druhé světové války.

Za poslední čtyři roky jsem viděl příliš mnoho důvodů pro to, aby Ukrajinci pěkně šli na frontu a tam se v desítky kilometrů široké šedé zóně nechali rozstřílet od ruských dronů a klouzavých bomb. Po vší ukrajinské aroganci na sociálních sítích, po všech projevech nadřazenosti, po vší protekci, které se jim dostalo od Fialovy vlády, se mi teď těžko říká, že by ukrajinští muži neměli být vydáni na jatka východní fronty.

Krev mé krve, tělo mého těla…

Je to teď tak jednoduché a tak lákavé – stačí odejmout dočasnou ochranu ukrajinským mužům, stačí vyhovět banderovské partě v Kyjevě a celý problém se víceméně vyřeší sám od sebe a vyřeší se účinněji, než to kdy udělala konference ve Wansee. Pořád mám před očima ty výměny mrtvých mezi Ukrajinou a Ruskem. Ukrajina do Ruska vrátila nějaké stovky těl, Rusko na Ukrajinu vrátilo asi dvacet tisíc těl. Tento poměr se nemění, ať Ukrajinci hlásí vítězný postup vpřed a nebo ať hlásí geniální zkrácení fronty a ústup do předem připravených pozic.

Denacifikace… přesně po východním způsobu… bohužel se nedá rozlišit, kdo je nacista a kdo je násilím zmobilizovaný chudák, který má v zádech Azováky, kteří ho zastřelí, pokud se pokusí utéct. Ruské drony ani bomby nemají žádný detektor banderismu a tak holt pobijí všechny. Metodicky, plošně… však času je dost a bomb jsou ještě plné sklady. Tohle nedokážu Rusům odpustit. Když dávají videa, jak ukrajinského kluka tahají verbíři do auta, tak jsou plni lítosti nad jeho osudem, ale když pak toho kluka roztrhá ruská bomba, je to vždycky nacistický militant. Ano, taková je válka, ale tohle je moje noční můra, která mě budí ze sna.

Ruské armádě za ty čtyři roky ani na okamžik nedošla ani nafta, ani munice, ani jídlo, ani vojáci. Jestli Ukrajina zmobilizuje dalšího půl milionu mužů, tak holt Rusové rozstřílejí i je. Času mají dost.

Všem těm Merzům, Macronům, Melloniovým i Trumpům ohromně vyhovuje, že je Rusko zatlačováno. Že pálí miliardy rublů za válku místo za rozvoj. Nikdy jim nevadilo, kolik to stojí životů, protože ukrajinský voják, to je ten nejlacinější frontový materiál. Tak laciný, že ještě zbyde na zlatéí hajzlíky, prominentní vily a tolik jachet, že loděnice nedělají pro nikoho jiného. Ještě se to celé dá o nějaké měsíce a možná i roky prodloužit. Ještě je možné poslat do mlýnku na maso nějaký milion lidí a zároveň se tím vyřeší, co s nimi po válce. Odpadnou bezpečnostní otázky, co s veterány a co s uprchlíky. Co by, budou mrtví. A ještě se bude psát do učebnic, za jak vznešenou ideu padli.

Nedokážu radostně tleskat, že se ukrajinští muži mají vrátit domů a bránit svou banderovskou vlast. Ale nedokážu je ani bránit. Média totiž poslední čtyři roky ve full HD ukazovala tu nejhorší stránku Ukrajiny. Ne to, že páchali kriminalitu. Ne to, že se mladý „cizinec z Cizinstánu“ pokusil v Plzni zavraždit patnáctiletou holku. Ne to, že kradli sociální dávky jako straky. Ta nejhorší stránka Ukrajinců je Stěpan Bandera a jeho kult, který se projevuje státními pohřby, státními vyznamenáními a popravou vlastních obyvatel v Buči. To, co nám média dávala jako vzor demokracie a co nám vnucovala jako největší ukrajinskou přednost, to je to, čeho se nejvíc děsím.

Sliboval jsem sám sobě, že se zatvrdím, když jsem viděl Zelenského s rukou na srdci u Melnikovy rakve. Sliboval jsem sám sobě, že mi bude jedno, kolik Banderovců ještě padne v ruinách Donbasu. Ale neumím to. A tak budu prostě jen plakat jako Ježíš plakal nad Jeruzalémem. Jako plakala Kasandra nad Trójou, jako plakal Tacitus nad Římem a jako plakal Komenský nad umírající matkou Jednotoy Bratrské…

Vichřice hněvu totiž dopadnou vždycky stejně.

Dívejme se na osud Ukrajinců, protože ten samý chystají i nám.

A teď mě prosím omluvte. Jdu si vybít frustraci kladivem a majzlíkem. Na sýpce je zapotřebí ještě připravit na výměnu posledních pět oken.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli Vidlakovykydy.cz.