Když profesor lže jak zjednaný…

Když se 37-letý Jason Arday roku 2023 stal profesorem sociologie na univerzitě v Cambridge, britská média se zaplnila oslavnými články: BBC, The Guardian. Jejich tón byl jednoznačný: nejmladší černý profesor na Cambridgi! Překonal obrovské osobní problémy, do jedenácti nemluvil, do osmnácti neuměl číst a psát! Arday se zkrátka “trefil do doby”, ve které se kácely pomníky starých bílých mužů. Uprázdněné podstavce je vždycky potřeba zase něčím zaplnit, a Arday se svými příběhy o bídném mládí naplňoval pozici Dokonalého Černocha, po kterém postmoderní univerzity dychtí stejně, jako knedlo a vepřo po nějakém tom zelu.

O tři roky později bublina splaskla, když byl Arday donucen rezignovat. Ukázalo se, že si vymýšlí jak na běžícím pásu, do té míry, že to překonávalo běžné standardy podvodu a hraničilo spíš s nějakou diagnózou. Tak například měl prý uběhnout 30 maratonů za 35 dnů, vybrat 5 milionů liber na charitu a odběhat 600 mil (zhruba tisíc kilometrů) na běžeckém pásu za šest dní (později slevil na dvanáct). Měl hrát na profesionální úrovni kulečník, obhájit dizertaci těsně po operaci mozkového nádoru, po níž zapomněl její obsah(!) a hostovat na dvou dalších univerzitách (neexistuje o tom žádný záznam).

Některé jeho výroky nebyly jen prosté baronství-Prášilovství – hovořil o zločinech. Dokonce i dříve důvěřivý Guardian se jej začal vyptávat na to, zda mu skutečně nějací neznámí rasisté na kampusu vyhrožovali nožem (neexistuje žádný kamerový záznam a policie nic neví) nebo jeho rodičům poslali domů prasečí hlavu (nic takového se nevyšetřovalo). Jeho odpověď novinářům, kteří se jej vyptávali na důkazy, je celkem vypovídající:

Pro Ardayovu akademickou kariéru bylo nejhorší podezření z plagiátorství, které bylo poprvé vzneseno už roku 2023 jeho kolegou profesorem Cofnasem. To je za normálních okolností pro akademika katastrofální věc, vykrádání kolegů se obvykle netoleruje. Leč Arday byl Ideální Černoch a univerzita v Cambridge vůči němu příliš rigorózní nebyla. Naopak zpočátku označovala zájem o nesrovnalosti v Ardayově kariéře za “zlovolnou kampaň zamířenou na jeho diskreditaci” (Spectator); příslušné vyjádření ovšem mezitím ze stránek Cambridge zase zmizelo.

Arday sám je možná patologický lhář, ale nikoliv klasický blázen, který by nevěděl, co dělá. Jeho jednání spíš odpovídá profilu běžného drzého podvodníka. Loni si najal agresivní právní firmu, aby (úspěšně) zabránil publikaci jednoho kritického článku v novinách a zároveň téhož novináře, Jacka Grovea, udal na policii za obtěžování. Případ byl odložen, ale vyšetřující policista zároveň Groveovi doporučil, aby Ardaye už nekontaktoval, protože “se to podepisuje na jeho duševním zdraví”.

Případ patologického profesora za sebou nechává dva pomníčky. Jedním z nich je jeho oslavný životopis, který má vyjít za pár dní, v pondělí 11. srpna, ve slavném nakladatelství Simon & Schuster. Jde o další velkou a zavedenou instituci, která rezignovala na kritické standardy, protože ten Hluboký Lidský Příběh (čili háelpéčko) zkrátka vypadal příliš dobře.

Druhou je pověst samotné Cambridge, která prokázala, že zatemnění mozku ideologií je problém, jenž se intelektuálům nijak nevyhýbá. A nejen Cambridge; ona petice na Ardayovu podporu, ve které je líčen jako nevinná svatá oběť rasismu, přitáhla přes 16 tisíc podpisů, včetně profesorů, poslanců a šéfa britské strany Zelených Zacka Polanského. Kolik z nich si dalo aspoň trochu práce seznámit se s případem, ve kterém zaujali tak radikální stanovisko?

Inu, mít správné postoje je pro členství v “lepší společnosti” důležitější, než mít pravdu. To se nemění.

Hudební epilog

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli Kechlibar.net.