Divadlo úspěchu

Cesta k úspěchu má přece vést přes to, že se člověk skvěle naučí svou práci. Přes to, že je pracovitý. Přes to, že je poctivý. Přes to, že zůstane v práci, když ostatní sedí u piva. Netvrdím, že to každému doporučuju pro život. Ale bylo by férové, aby cena za úspěch byla taková. Bylo by to logické ekonomicky a skoro by se chtělo říct fyzikálně.

Ale získávat úspěch tím, že si sednu na správné místo na poradě a hraju divadlo, aby si mě šéf všiml? Nebo dokonce intrikami proti pracovitějším kolegům? Jasně, že se to občas děje, a vždycky bude dít. Ale to by přece mělo být předmětem pohrdání. A bylo by normální, že šéfové se budou snažit takových lidí zbavovat. Jestli chtějí, aby organizace dobře fungovala, pak tam mají mít bezproblémové pracanty, a ne intrikány. Lidi, kteří budou věnovat čas odbornému zlepšování a ne divadlu na schůzích.

Jenže v určitém typu organizací přestal svět fungovat tak, že by ve vedení potřebovali chytré, schopné, pracovité a poctivé lidi. Sami šéfové se dostali nahoru prapodivnými intrikami a tím, že se před někým plazili. Berou to za tak normální, že by jim přišlo divné mít v týmu kolegu, který bude něco umět a poctivě pracovat. To přece patří k nižším vrstvám. A co je horší, tohle hraní divadla se docela přirozeně propojuje s okázalým předváděním správných politických postojů. Až celá tahle kultura zmizí (což je nepochybně otázka času), nebude to žádná škoda.

Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde. 

PhDr. Petr Hampl, Ph.D.

Článok pôvodne vyšiel na portáli petrhampl.com