Den ukončení závislé státnosti…

Sorry jako, ale Den české státnosti je den, kdy Boleslav I. ukončil naši závislost na tehdejší Lipské burze a přestal do Německa posílat naše energetické přebytky v podobě sto dvaceti volů a pěti set hřiven stříbra, abychom si je pak draze kupovali zpátky. A protože v našem národě jsou síly rozdělené vždycky půl na půl, pro jistotu táta a syn Boleslavové udělali z Václava svatého Havla, zasponzorovali mu nějakou tu knihovnu, postavili mu nějaké lavičky a nechali Němce, ať mu vestoje tleskají v Kongresu. Přece jenom, Germánů je přesila a letiště k pojmenování tehdy ještě nebyla.

Česká státnost začíná zavražděním proněmeckého politika. Logiku to má. Kdyby Václavohavlovská politika pokračovala beze změn, nebylo by co slavit. Žádná česká státnost by nebyla. Měli bychom možná pár názvů obcí napsaných v češtině a byli bychom předmětem výzkumu germánských univerzitních profesorů, ale rozhodně bychom neměli stát. Naše státnost začíná i končí naší schopností vzepřít se Germánům a ochotou pobít kosmopolitní nositele germánského pokroku. Sice se to takhle na tento svátek neříká a určitě to všichni mysleli jinak, když tento svátek zaváděli, ale před dějinami se prostě neschováte. Václav i Havel s jejich hodnotami jsou vždycky lepší jako kult, než jako praktická politika.

Oni si sem Němci stejně okamžitě dosadí zase nové kolaboranty. Jsou přece jenom větší a bohatší… vždycky se najde nějaký Petr nebo Pavel, který se pokloní před Berndtem Posseltem Barbarossou, bude horovat, abychom zrušili pražský groš ve prospěch rýnského zlatého a bude si přát, abychom berně posílali rovnou do Norimberku. Vždycky si tady němečtí Lamingerové budou otevírat manufaktury a označovat Čechy za lenochy, kteří nemají patřičnou produktivitu práce. Naše Kotlinka totiž svět nezajímá. Geostrategické osy Evropy vedou jinudy (proto jsme také v pětačtyřicátém při osvobozování vyvázli s celkem nepoškozeným průmyslem), jen Němci si prostě nemohou dovolit, mít v sousedství stát o velikosti Bavorska, který není v jejich područí.

Za tisíc let českoněmeckého soužití se nic nezměnilo. Němci sem dosazují svoje kolaboranty, snaží se nás tu zničit, tu asimiliovat, tu uplatit… a my jim ty jejich kámoše zase periodicky pobíjíme a pak z nich děláme světce. Ať jde o Václava nebo Jana Nepomuckého. Podívejte, jak pěkně se i dnes omlouváme za odsun Sudetských Němců a jak dáváme vyznamenání těm, kteří lezou Němcům do brusele. Nejdřív odsunout, pak se omluvit. Po tisíciletí furt totéž.

Vždycky, když jdou Němci nahoru, my jdeme dolů a když jdou Němci dolů, my jdeme nahoru. Vidíte to i teď. Jsme sice německá kolonie a máme tu teď tolik proněmeckých Václavů, že by se do Jáchymova ani nevešli, ale jsme na tom hospodářsky líp než oni. Oni jdou dolů, my jdeme nahoru. Tak tomu bylo odjakživa a nějaká globalizace a liberální demokracie na tom nic nemění. Sice fandíme AfD, ale pokud by to Alice Weidel v Německu fakt zvládla dát dohromady a Němci by přestali upadat, okamžitě se to velmi nepříjemně projeví tady u nás.

Je zcela logické, že v tento svátek demonstrují na Staromáku proněmečtí slouhové a vyzývají voliče, aby nevolili extrémistické a populistické Boleslavy, ale raději aby volili zrušení české státnosti v podobě hnutí STAN. Demonstrují za německé peníze od německých nadací a politických stran. Cítí se silní s velkým Německem za zády. Cítí se jako nositelé světla a pokroku. Cítí se být lepšími lidmi.

Ale měli by si uvědomit, že nakonec to u nás vždycky vezme do ruky nějaký Boleslav. Zpravidla to bývá Boleslav Ukrutný. Zpravidla se nezakecá. Zpravidla to vezme hlava nehlava. Přichází periodicky ve chvíli, kdy je ta Lipská burza neúnosná a Lamingerové příliš zpupní. Přichází ve chvíli, kdy se příliš adorují proněmečtí kolaboranti. Vyřídí si to s nimi a jeho dědicové z nich pak nadělají světce.

To je česká státnost. Pravidelné a periodické vzepření se Němcům. Ne, není to nic hezkého, rovného ani příjemného. Ani nemůže být, když je Němců desetkrát víc než nás. Teče u toho krev, padají hlavy a dochází k mnoha nepravostem. Odnášejí to nevinní. Ale je to jediný důvod, proč ještě existujeme. Jsme tady, protože jednou za čas přijde nějaký Boleslav, Spytihněv, Přemysl Otakar, Karel IV., Jan Žižka, Jan Sladký Kozina, Palacký nebo Masaryk, aby tu přílišnou závislost na Germánii zase poněkud rozvolnili. Tohle Lužičtí Srbové neudělali a proto mizejí z dějin. My jsme tady pořád, protože se tu vždycky narodí nějaký ten Boleslav, který se tak rozzlobí, že pak nezná bratra.

A abychom to vždycky nějak vykompenzovali, je naším patronem Svatý Václav i Jan Nepomucký. Německo totiž nikam nezmizí a nikam nezmizí ani ta polovina občanů, kteří po germánské asimilaci vysloveně touží a tak nám prostě nezbývá se někdy vzpírat a pak to zase vyrovnat nějakým Havlem, co se bude omlouvat…

Dnešní text není o úloze osobnosti patrona českého národa. Dnešní text je ironie o koloběhu českých dějin. Je o tom, že vedle Německa musíme být složeni z Václavů i Boleslavů, musíme neznat bratra a zřejmě to nikdy nebude jinak. My, Češi, jsme vtělená ironie. Je to naše dějinná strategie.

Promiňte… je mi dneska poněkud jízlivo.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.cz