Až nakonec…

Sice jsme žehrali na zrušené fabriky a že jsme se stali německou montovnou, ale pořád nám tu hodně zbylo a neměli jsme žádnou válku ani občanskou válku, která by nám rozbila i to málo, co nám zůstalo. Žádné pole nebylo minové pole a v žádném lese se neskrývali ani partyzáni ani wehrwolfové. Sice po nás šlapali, ale měli jsme alespoň drobty ze stolu mocných a mohli jsme se vyhřívat v odlesku jejich moci a slávy.

V Jugolslávii mezitím byly statisíce mrtvých, protože to tam naši američtí a němečtí přátelé řádně rozeštvali, aby toho pak využili. Podobně to vypadalo v Somálsku. Většinu bordelu tam neudělali samotní vojáci US Army, ale různé spřátelené a znepřátelené milice. V Iráku také rozeštvali Sunnity, Šiíty a Kurdy a vlastní americká intervence zabila podstatně méně lidí, než kolik se jich pak pozabíjelo mezi sebou. V Afghanistánu byla také většina obětí způsobena boji mezi Tálibánem a vojsky Severní aliance. Američané do toho vnesli jen spoustu peněz a trochu zpravodajských informací. Vše ostatní obstarali jiní.

Velmi dobře si také pamatuju, jak byl Islámský stát nejdřív nejlepší americký kamarád a kdyby nezačal popravovat ty, které jim Američané poslali, aby je cvičili, nejspíš by to byli „umírnění lidojedi“ dodnes. Bývalý hrdlořez je teď prezidentem, každý den tam vraždí příslušníky menšin, ale nikoho to netrápí. To se prostě jen Syřané vraždí mezi sebou a Západ tomu jen dává trochu družicových snímků a náboje. V Libyii to nebylo jiné. Rozeštvi a panuj!

No a když se podíváte na situaci tady v Evropě, nerad to říkám, přátelé, ale nejspíš jsme na řadě. Protože v Německu, Francii, ale vlastně i tady u nás to vypadá přesně tak, jak to vypadalo ve výše zmíněných zemích, než jim Američané přišli na pomoc, protože tam byla ohrožená demokracie. Mysleli jsme si, že jsme lokajové a že můžeme alespoň stát u velmocenského stolu, ale ne, jsme prostě jen další chod v jejich předlouhém menu.

Před padesáti lety byl Bejrůt nádherné město. Damašek také. I Allepo bylo krásné město. Ba dokonce i ten Kábul nebo Bagdád byl pěkný. Také si tam mysleli, že jsou přece zadobře s velmocemi. Jsou sice lokajové, ale to se také počítá. Mysleli si, že jsou něco víc než nějací Vietnamci. Že jsou něco víc než vychrtlíci v Somálsku. I my jsme si mysleli, že jsme něco víc než špinaví arabáši. Stačí jen Američanům pomáhat, stačí si získat jejich vděčnost za Afghanistán i Irák. Stačí podle jejich notiček hlasovat v OSN.

A teď najednou… jsme přesně v bodě nula. V bodě, kdy jsme navzájem už dostatečně rozeštvaní, abychom do sebe navzájem byli ochotni střílet. Máme tu dost velké menšiny, aby z toho byla slušná občanská válčička. Máme tu obrovský ukrajinský rezerovár zbraní, že se dostane na každého. Máme ohromné lidské zdroje lidí, kteří se ze zabíjení neposerou a mohou to naučit všechny okolo sebe. Mééédia dotáhla nedůvěru k politice tak daleko, že všichni mají psí hlavu a každý je vlastně šmejd a gauner. Upgradovat bojůvku, která dneska šikanuje pomocí kamer na bojůvku, která bude šikanovat pomocí Kalašnikova, to je už je vlastně jednoduché. Motivovaní už jsou.

Máme všechno, co měla Libye, Sýrie, Irák, Afghanistán, Jugoslávie i další země. V Německu už dělají různé části státního aparátu fingované teroristické útoky, aby AfD zabránily demokratické změně moci. U nás to mají v gesci Koudelkové. V Polsku také není klid a o Francii ani nemluvím. V tomto bodě vždycky Američané přestali mluvit se zvolenou vládou a místo toho uznali nějaké warlordy za legitimní. I to už máme a jmenuje se to Protokolář Kolář.

A rozbuška? Ta se vždycky najde. Na letišti v Lipsku teď prý jedna selhala, ale i když letadlo plné ukrajinských zbraní nevybuchlo, převolební bomba to byla velmi solidní. Když nepomůže Čepiga s Myškinem, vždycky jsou v záloze Mamulašviliho odstřelovači a s nimi nějaký Jaromír Štětina, který na první pohled pozná, že jsou to ti zlí.

Projděte si události Arabského jara, podívejte se na obě čečenské války, vzpomeňte na rozpad Jugoslávie. Podívejte se na novinové tituky z doby americké války proti terorismu. Projděte si časovou osu dobývání Iráku i Afghanistánu. Pročtěte si staré články Terezy Spencerové o Sýrii. Projděte si události od roku 2014 na Ukrajině. Podívejte se, jak Spojené státy na Blízkém i Středním Východě rozvraceli tamní Nordstrýmy a jiné dohody, které tam měly zaručit prosperitu. Podívejte se, jak Spojené státy odřezaly všechno, co tam mohlo udělat lidi spokojenými.

Teď jsme to my, kdo je přesně, ale přesně ve stejné situaci, v jaké byly všechny tyto země, než do toho pak vstoupila Viktorka Nullandová s koláčky pro Majdanisty nebo John McCain s penězi pro Bílé přilby. Dneska jejich Bejrůty, Bagdády či Doněcky vypadají jak města duchů. Stačí málo a bude stejně vypadat Praha. Berlín či Paříž už tak v některých částech i vypadají. I Brusel tak vypadá.

Už nejsme američtí lokajové. Už jsme jen jejich kořist. Už jsou tu všude zbraně, už jsou tu motivovaní hrdlořezové i jejich nohsledi, kteří by svým sousedům s chutí zapálili dům. Takový Bronislav Šimoník se tím ani netají, že by nejraději viděl, jak nám Vidlákovna lehne popelem. Už je tu dot cizinců, kteří tu pořádají Bandera párty a vyřvávají, že „vsjo budět Ukrajina.“ Už je tu dost těch, kteří doufají, že jim Ukrajinci pomohou proti dezolátům.

Přišli jsme prostě na řadu. Americké impérium narazilo na meze svého růstu a když není schopno vydrancovat Rusko, vydrancuje prostě ty, které má ve své sféře vlivu. Rozeštvali a rozpracovali nás stejně jako Chorvaty a Srby. Stejně jako Sunitty a Šiíty. Stejně jako Syřany či Lybijce. Zařídili dostupné zbraně, zařídili dostatek instruktorů a warlordů. Snad si nemyslíte, že ty zkorumpované peníze jsou jen na zlaté záchody. Ty jsou na i na budoucí platy různých bojůvek.

Podívejte se na všechny ty rozvrácené země a řekněte mi, jakou my máme dneska výhodu, kterou ony neměly. Máme nějakou vnitřní sílu, kterou ony neměly? Jsme semknutější, soudržnější, chytřejší, méně zmanipulovaní? Máme lepší podpůrné struktury? Ale rozhodně už máme naše Jaceňuky, Turčinské, ba i místní Šarové by se už našli. Jeden takový Šara teď kandiduje do senátu…

Nerad to říkám, ale jsme přesně v tom bodě nula, ve kterém to všude začalo. Jsme dostatečně rozeštvaní, abychom už nebyli národ, ale abychom si byli navzájem vlky (nebo ovcemi). Prošli jsme stejným procesem, na jehož konci se krásné a bezpečné země staly rozvrácenými. Mysleli jsme si, že budeme lokajové, ale prostě jen přicházíme na řadu až nakonec. Je nejvyšší čas si to uvědomit.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.cz