Za podrobnější informace o nedávném dění vděčíme německému poslanci EP Patricku Breyerovi, který si vzal na svá ramena nepříliš vděčný úkol hlídat všechny takové iniciativy a včas na ně upozorňovat. Breyerův mandát končí právě teď, stejně jako všechny mandáty současných europoslanců, a upřímně mu přeju, aby se do EP dostal znovu. Tenhle druh „živého alarmu“ tam potřebujeme. Je to člen Pirátů, ale i když s ním nepluju na stejné lodi, jeho práci musím ocenit.

Nuže, v současné době vzešel z belgické iniciativy (Belgie vykonává rotující předsednictví EU v první polovině letošního roku) další „kompromis“ pro Chat Control, a to v podobě, kdy čistě textové zprávy by zůstaly nezasaženy, ale kdykoliv byste chtěli poslat druhému člověku obrázek, video nebo internetový odkaz, museli byste „dobrovolně“ souhlasit s tím, že si tu zprávu necháte odšmírovat v jakémsi vzdáleném centru poháněném umělou inteligencí, jinak byste ji odeslat nesměli. Ano, ta samá umělá inteligence, která je schopna vám nabídnout recept na jedovaté sendviče, má automaticky filtrovat obrázky na dětskou pornografii (prý), what could go wrong, že?

Tento návrh je údajně přijatelný pro dříve nesouhlasící Francii, která si z něj vymínila výjimku pro vojáky a policisty: ti jsou si rovnější, takže jejich komunikace této kontrole podléhat nebude. Celá ta slídící mašinerie by měla být zaměřena hlavně na běžného občana. Podle Breyera hrozí, že tento plán už odsouhlasí nadkritické množství zemí a nepodaří se udržet blokační menšinu.

Jak by se teď hodilo to „zbytečné a přežilé“ veto, které odsoudil i náš prezident, že? Bohužel v tomto už jej nemáme, a je zároveň krásně vidět, že ta vysněná evropská akceschopnost může být i problém. Například v momentě, kdy je zaměřena proti právům a svobodám vlastních občanů.

Nicméně to je jen začátek. Další materiál, připravený pro Evropskou komisi sborem expertů (eh, víceméně fízlů), který je na stažení na stránkách serveru Netzpolitik.de (PDF, tisk 9984/24), obsahuje cca 50 stránek doporučovaných opatření, která bych označil za estébákův sen. Ukládání všech možných telekomunikačních dat kvůli zpětnému prohledávání, povinná zadní vrátka ve všech komunikačních systémech, dálkové ovládání mobilů a dalších přístrojů na povel, dálkové sledování pomocí GPS, povinnost výrobců mobilů (jako je Apple) je na rozkaz odemykat, státní špehovací software, a v neposlední represe pro výrobce softwaru a hardwaru, kteří se budou vzpouzet. Prostě: Čína a Írán, naše dva vzory.

Ani autoři sami asi nečekají, že by prosadili všechno, ale upřímně: i kdyby se z toho podařilo prosadit čtvrtinu, byl by to děs. Vzhledem k načasování je to určeno pro tu budoucí Evropskou komisi, takže na jejím složení bude zatraceně záležet. Běžte volit, prosím vás. Opravdu.

Za dlouhá léta své programátorské kariéry jsem měl dostatek příležitostí poznat smýšlení těchto expertů, kterým pracovně říkám „zelené mozky“, a konstatuji, že komunikace s nimi je beznadějná. Jsou to naprosto jednokolejné bytosti, nevnímající skutečný rozsah problému, který chtějí zbytku světa způsobit. Mají jeden jediný cíl – lézt do všeho a kdykoliv, aby jejich práce byla co nejsnazší – a vůbec je nezajímají takové abstraktní námitky, jako je právo svobodných občanů na soukromí, právo nebýt považován předem automaticky za sprostého podezřelého, nebo i zcela praktická námitka, že taková zákonem předepsaná zadní vrátka jsou v podstatě těžká bezpečnostní díra do systému, kterou se velmi rychle naučí využívat i různé znepřátelené státy.

Narušovat šifrovanou komunikaci zrovna v dnešní době, kdy mezinárodní atmosféra řádně přituhla a neváhal bych říci, že máme na krku studenou válku 2.0, je ekvivalent toho, jako by policie přišla do průserové čtvrti plné grázlů a lupičů, všem lidem násilně vykopla dveře do domu, zakázala jim pod hrozbou trestu je opravit, a následně odešla a ponechala je napospas těm grázlům a lupičům. Oslabené šifrování znamená bránu doširoka otevřenou pro všechny „přátele“ i nepřátele, od Rijádu po Peking, a z toho soukromého sektoru, který má být cílem plošného šmírování, přitom mohou utéci řádově zajímavější věci než ze silových resortů, které pro sebe požadují výjimku. V konečném důsledku si ty civilizace konkurují hlavně ekonomicky a technologicky, silové soupeření je až druhořadé. A toto je způsob, jak přijít o všechna důležitá tajemství.

Ale i kdyby toho nebylo, samotný princip, že je žádoucí lézt do komunikace skoro půl miliardy lidí hromadně a preventivně, staví celý princip svobodné západní společnosti na hlavu: každý je v takovém pojetí „sprostý podezřelý“, který musí svoji nevinu neustále znovu dokazovat.

Ach, kdo má mít výjimku? Samozřejmě samotní ministři. Asi mají co skrývat. Ne, samozřejmě jsou si rovnější.

Velký problém, který v tomto směru máme, je samotná osoba Ursuly von der Leyenové. Ta má k takovému totalitnímu vidění IT světa silný sklon a pokusila se prosadit zřízení velkého obsahového filtru v Německu, kde si za to vysloužila dodnes používanou přezdívku Zensursula. Bohužel to zároveň byla velmi loajální podřízená Angely Merkelové, která jí po neúspěchu v domácí politice vyjednala za odměnu skvělé místo v Bruselu. A i když Merkelová sama je dávno v politickém důchodu, milá Zensursula si stále dělá ambice na to, pokračovat v čele i té příští Evropské komise. Snad jí to nevyjde, snad. Nadělala si dost nepřátel, nemá to jisté.

(Mimochodem, ona sama svého času odevzdala německé parlamentní vyšetřovací komisi dokonale vymazaný služební telefon, na čemž se mj. zadrhlo vyšetřování potenciální korupce na ministerstvu obrany z dob, když ona byla ministryní. Do zpráv má být samozřejmě vidět nám, nikoliv jí a jejím kamarádům. Další velkou příznivkyní plošného sledování populace je švédská eurokomisařka Ylva Johanssonová, zvaná „Big Sister“; rovněž aparátčice z povolání, škoda slov. Součástí problému je i skutečnost, že řada dalších lidí tam nahoře nemá vůbec ánunk o tom, o čem rozhodují. IT je komplikovaná i pro profesionály, natož pro politiky.)

Příběh „Zensursuly“ je ovšem ilustrativní. Když tehdy přišla se svými návrhy na státní cenzurní filtr v Německu, byl z toho velký skandál, všechny sdělovací prostředky se nad tím pozastavily. Lidé, a to včetně novinářů, jsou zvyklí sledovat dění v domácím hlavním městě a ztropit případně včas poplach. Troufnu si říci, že kdyby s nějakým takovým plánem na masové sledování komunikace občanů přišel nějaký místní politik tady v České republice, ať už by to byl Babiš nebo Rakušan, nastalo by celospolečenské haló úplně podobně, jako tehdy v Německu. Známe svoje Papenheimské a nedůvěřujeme jim, hlídáme si je.

Ale když se takové věci projednávají kdesi ve vzdáleném Bruselu, za několikerými zavřenými dveřmi, nikdo si toho nevšímá, nikdo to nesleduje, nikdo nic neví. Nebýt aktivních jednotlivců typu Patricka Breyera, který “vyrazil” z EK pomocí zákona o přístupu k informacím celou zásobárnu relevantních dokumentů včetně prezentací (k nalezení a prozkoumání jsou na stránkách FragDenStaat.de), tak žijeme ve sladkém nevědomí, a přitom jde o soukromí půl miliardy lidí.

Nemá to být náhodou práce novinářů? Kolik našich médií přineslo zprávy o tom, že se o něčem takovém někde v zákulisí mluví? Našel jsem jeden článek na Lupě, což je server, který se vysloveně specializuje na dění na internetu, a to je z českých médií víceméně všechno. Jinak musíte hledat zprávy anglicky, v časopisech jako je Forbes nebo Slashdot, nebo německy (heise.de, netzpolitik.org). Celosvětová komunikační služba Signal už upozornila, že v případě přijetí takové normy raději opustí Evropu, než aby se na tom podílela … ale u nás se o tom nedozvíte.

To není žádná cílená kampaň mlčení, to je opravdová ignorance, nekvalita zpravodajství, katastrofální selhání celého oboru. Zlatej Blesk, ten si aspoň na nic nehraje. Ale ty oficiální redakce ověšené tituly a diplomy, tvářící se jako strážci demokracie, ty mě fakt (smazáno umělou inteligencí pro podezření z vulgarity, nahlášeno Odboru pro korektní komunikaci k dalšímu řešení).

Srovnejte přitom tuhle situaci s tím neskutečným množstvím pixelů a kilobajtů, které se v našich médiích vyplýtvaly na banální témata typu zdanění tichého vína nebo toho, jestli smějí brněnští řidiči MHD poslouchat za jízdy rádio. Případně, což je hit posledních dvou dní, jaké fotky měl na svém Twitteru Filip Turek. Média honí clickbait, nikoliv skutečně důležité zprávy.

Stokrát nic umořilo osla a tisíckrát nic umoří svobodnou společnost. Zatímco se zabýváme triviálními číčovinami, jiní lidé z nás chtějí udělat digitální mužiky, i když se ten jejich vysněný orgán jistě nebude jmenovat Bruskomnadzor. (A nenechejte se oblbnout řečmi typu „všechno už se ukládá“. Není to zas tak přímočaré, a kdyby bylo, žádné komise „zelených mozků“ by nemarnily čas s tím, připravovat a protlačovat podobné návrhy.)

Je to trochu únavné. Abychom si zachovali nějaké zbytky občanské důstojnosti, musíme se ubránit pokaždé. Jim stačí uspět jednou.

Jediná drobná výhoda, kterou máme, je ta, že bezprostředně po volbách do EP se ten legislativní proces na pár měsíců zarazí – než bude jasno, kdo, jak a s kým. Možná se toho bude dát využít k mobilizaci maximálního množství poslanců a jiných činitelů proti návrhu.

Ale je to jen dočasný odklad, protože ta lobby, která podobné věci prosazuje, nikam nezmizí. I v případě, že tentokrát neuspěje, to za rok zkusí znovu, a bude potřeba další obranné kampaně. Jim. Stačí. Uspět. Jednou.

Hudební epilog

Když už má EU svoji hymnu (Ódu na radost), měla by mít svoji hymnu i současná Evropská komise, a abychom byli konzistentní ve výběru žánru a doby, doporučuji …

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli Kechlibar.net.