Vyčerpané Německo

A dnes přišla další rána. Průzkum INSA v Sonntagstrend naměřila AfD 29 procent a CDU/CSU pouhých 19 procent.

Dle Politbarometeru 79 procent Němců hodnotí práci kancléře Merze ve funkci kancléře spíše špatně a pouze 17 procent dobře. Přitom 85 procent Němců říká, že země potřebuje zásadní reformy, takže problém není v tom, že by Němci nechápali vážnost hospodářské situace. Problém je, že velká část z nich nevěří člověku, který je sliboval provést.

A právě do této atmosféry přišla minulý týden další jobovka, tentokrát od Mercedesu. Podle informací WirtschaftsWoche chce Mercedes v Německu ušetřit na pracovních nákladech přibližně 800 milionů eur ročně. Ve hře je prodloužení pracovní doby bez odpovídajícího zvýšení mzdy, omezení vánočních a dovolenkových bonusů nebo rušení dalších zvláštních plateb. Pro představu, 800 milionů eur představuje v přepočtu zhruba 7 400 eur ročně na každého ze 108 tisíc zaměstnanců Mercedesu v Německu. Nejde tedy o kosmetické škrty, ale o zásadní zásah do ceny německé práce.

Vedení už zaměstnancům sdělilo, že výroba v Německu je příliš drahá a pokud se náklady nepodaří snížit, mohou být zavřeny dva německé závody.

V pořadí se jedná o třetí automobilku, která hlásí problémy. Volkswagen prochází největší restrukturalizací ve své historii a BMW rovněž omezuje náklady a pracovní místa.

Minulý týden tak vyšly do ulic vedle tisíců mladých Němců, kteří protestovali proti změnám ve vojenské službě, i tisíce zaměstnanců automobilek a jejich dodavatelů, mezi nimi pracovníci VW, Mercedesu, BMW a Bosche, právě kvůli propouštění a situaci německého průmyslu.

Automobilový průmysl přitom není nějaký okraj německého hospodářství. Je jedním ze symbolů modelu, na kterém Německo vybudovalo svou prosperitu a když se začne rozpadat symbol, lidé přestanou věřit i příběhu, který za ním stál.

A tady bych si dovolil jednu úvahu.

Posledních několik týdnů sleduji u AfD docela zajímavou změnu v rétorice. Jednoduše řečeno přestává si brát servítky a začalo to už před úspěšnými volbami ve východních zemích. Věci, které ještě před rokem i AfD vyslovovala velmi opatrně nebo vůbec, začínají její hlavní tváře říkat naprosto otevřeně.

Netvrdím, že právě toto vysvětluje růst AfD, ale minimálně to překvapivě nezpůsobuje její pád v průzkumech ani když už otevřeně mluví o remigraci nebo o tom, že zcela vážně chce jednat s Rusy o opětovných dodávkách levného plynu. Bylo by ovšem laciné tvrdit, že AfD je prorusky orientovaná, protože zároveň intenzivně hledá kontakty ve Washingtonu a označuje Trumpovu administrativu za přirozeného partnera.

Každopádně se mi zdá, že čím otevřeněji, upřímněji a sebevědoměji AfD v posledních měsících mluví čistě o německých zájmech, tím výše se v průzkumech drží. Lidé zřejmě kvitují otevřenost, se kterou AfD boří roky stavěné narativy a její koncentraci čistě na německou prosperitu.

Merz balancuje někde mezi podporou Ukrajiny, posilováním obrany, porážením Ruska, (ne)řešením migrace, slibovaným obnovením německého průmyslu vyčerpaného drahou energií, požadavky Evropské Unie, americkými cly a čínskou konkurencí a mezi snahou o bolestivé hospodářské reformy, ale při udržení sociálních kompromisů, které po něm požaduje jeho koaliční partner.

Ani gigantické nové zadlužení jeho vlády nevyřešilo strukturální problémy německé ekonomiky. Stát novými výdaji především podpírá minimální růst, který by byl bez těchto dluhů podstatně slabší a v části letošního roku by podle Bundesbanky ekonomika dokonce klesala.

AfD nabízí mnohem jednodušší příběh. Staví na prvním místo Německo a jeho hospodářské zájmy a tomu podřizuje vše ostatní.

Bez velkých diplomatických kudrlinek mluví její politici zcela otevřeně o cenách energií, automobilkách, migraci, konkurenceschopnosti, vztazích s Washingtonem a dokonce o obnovení jednání s Moskvou o ruském plynu. Politicky je jejich sdělení mnohem snáze čitelné a dle průzkumů i uvěřitelné.

A není náhoda, že Merzova vláda ztrácí současně na obou stranách. Část společnosti chce tvrdší změnu kurzu, kterou sliboval Merz před volbami a odchází k AfD, jiná část zase odmítá i minimální škrty či sociální důsledky reforem a odchází od socialistů k Die Linke.

Merzova vláda tak paralyzovaně ustrnula mezi slibovanou ambicí změnit Německo a mezi nutností pokračovat v řadě politik, které není schopna nebo nechce ukončit.

Příběhy Mercedesu, Volkswagenu a BMW z téhle politické debaty vedle desítek insolvenci a odchodů firem asi nejviditelněji odstraňují poslední vrstvu pocitu, že se jedná pouze o přechodné vyčerpání německého hospodářství a spíše o zásadní strukturální problém, na který Merzova vláda nemá recept.

Bohužel sedíme ve stejném vlaku, jen v zadní části.

Článok pôvodne vyšiel na Facebooku používateľa Pavel Šik