Krajní pravice?

A důvod? Odmítá, aby o tom, co Poláci smí a nesmí říkat, rozhodovali státní úředníci namísto nezávislých soudů.

Nawrocki varuje před preventivní cenzurou a připomíná, že svoboda projevu není žádné privilegium, které občanům milostivě uděluje stát. Je to základní právo, před jehož porušováním má stát občany naopak chránit a je zakotveno v Ústavě.

A tady se dostáváme k zajímavému paradoxu dnešní evropské politiky a především veřejné diskuse, který ukazuje, jak výrazně se posunulo chápání některých základních demokratických principů.

Nawrocki bývá často médii i některými politiky spojován s krajní pravicí. Naposledy před několika dny, když se účastnil obrovského varšavského Pochodu nezávislosti, který řada médií označovala za pochod nacionalistů.

Jenže v tomto případě hájí princip, který býval jedním ze základních pilířů právě evropského liberalismu. Princip, že stát nemá rozhodovat o přípustnosti projevů bez nezávislé soudní kontroly. Že svoboda slova zahrnuje i názory, které se nám nelíbí. A že dobrý úmysl bojovat proti nenávisti ještě automaticky neospravedlňuje každou pravomoc, kterou si stát přisvojí.

Takzvaně liberální vláda Donalda Tuska naopak prosazuje rozšíření pravomocí správních orgánů s argumentem, že je potřeba rychleji zasahovat proti nezákonnému obsahu a případný soudní přezkum předpokládá až následně. A právě v tom vidí prezident Nawrocki problém.

Je pozoruhodné, jak se v evropské politice proměnil význam některých slov. Když dnes politik požaduje, aby o omezení svobody projevu rozhodoval nezávislý soud, může být označován za krajně pravicového. Když jiný politik prosazuje možnost administrativního blokování obsahu státními úředníky, je označován jako liberál a obránce demokracie.

Přitom skutečným měřítkem svobody slova není to, jak ochotně chráníme názory, se kterými souhlasíme. Ale jak důsledně chráníme práva těch, se kterými nesouhlasíme.

Asi je víc než jasné, že si pojem liberalismus přivlastnili lidé, kteří se stále častěji uchylují k autoritářským metodám. A to je možná jeden z největších paradoxů současné evropské politiky a veřejné diskuze.

Stát, v němž úředník rozhoduje, co občan smí říkat a co už říkat nesmí, se nepodobá liberální demokracii, ale cenzorskému státu. A je úplně jedno, zda si takovou pravomoc přisvojuje ve jménu národa, revoluce, bezpečnosti nebo boje proti nenávisti.

Cenzura nepřestává být cenzurou jen proto, že ji její zastánci nazvou ochranou demokracie..