Univerzita coby nový klášter

Charakteristickou institucí raného novověku byly kláštery. Koncentrovali se v nich vzdělaní lidé, přepisovaly se tam knihy – což byl po dlouhá staletí jediný způsob, jak je zachovat pro budoucí generace. V klášterech se nacházely velké knihovny, které byly jinak vzácností, kláštery měly váhu jako středobody kultury. Také byly bohaté, vlastnily nemalou část všech polností a vesnic, občas i nějaké to město. A dostávaly se do konfliktů s králi.

Pak přišel knihtisk. Ačkoliv se nedá říci, že by to znamenalo okamžitý konec klášterů, existence knihtisku podlomila jejich nejzásadnější výhodu, což byl ten dosavadní monopol na knihy. Najednou se knihy daly produkovat ve velkém a nemusel to odsouhlasit žádný opat. Najednou mohly vzniknout velké a dobře vybavené knihovny i mimo jejich zdi.

Bez monopolu se postavení klášterů začalo zhoršovat; už nebyly tak nezbytné jako dřív, a dělala-li si státní kasa choutky na jejich majetek, nemusela se obávat tolika komplikací. A tak začaly kláštery postupně zanikat. V Anglii je hromadně zrušil Jindřich VIII., v protestantských zemích reformace, ve Francii francouzská revoluce a v Rakousku Josef II. Dnes ve většině zemí stále ještě nějaké kláštery existují, ale jejich velikost a vliv jsou zlomkem toho, co bývaly. Jejich funkce zkrátka plní jiné instituce.

Situace univerzit roku 2026 je v mnoha oblastech dost podobná těm klášterům o 500 let dříve. Jejich hlavní prací je produkce textů, ať už jde o studentské eseje, články, knihy nebo diplomy (on i ten diplom je vlastně text).

Zvlášť v těch měkkých oborech byla hodnota mnoha vyprodukovaných textů už dříve hodně pofiderní. Slavný Sokalův hoax, kdy jeden profesor fyziky použil generátor nesmyslných slov k vytvoření naprosto nesmyslného textu „Transformativní hermeneutika kvantové gravitace“ a následně s ním uspěl v odborném časopise Social Text, se datuje rokem 1996! Samozřejmě, AI je v tomto ještě daleko produktivnější, a pokud někdo opravdu potřebuje číst či tisknout bláboly typu „Intersekcionalita transgenderových kominíků v postkoloniální Africe“, stačí, aby zadal příslušný prompt do nějakého Clauda nebo ChatGPT, a ten jej takovým materiálem s radostí zavalí.

Jenže my z tvrdých oborů se už také nemůžeme jen tak smát, protože i u nás v matematice, fyzice či chemii začíná nástup AI připomínat tažení mongolského chána evropskou krajinou: tady vypálené město, tamhle rozbořená pevnost, a málokdo je dnes ochoten bít se v prsa, že zrovna jemu se na tu kobylku nedostanou a že zrovna on se jim bude smát z bezpečí své pevné věže až navěky.

V téhle změněné krajině vědění se snadno může stát, že vysoké školy přestanou být těmi současnými mlýny na diplomy, kterými prochází 40-50 procent mladé generace. Ve spoustě oborů – budou-li je nadále vůbec vykonávat lidé! – se může povaha výuky značně proměnit a fungovat skrze zcela jiné, menší a pružnější instituce; u některých už to tak je (IT specialisté se typicky vzdělávají jinými prostředky; chcete-li se naučit ovládat nějaký program nebo systém, téměř nikdy vaše kroky nezamíří do fakultních budov). Určité činnosti (pitvy pro studenty medicíny, nebo třeba sledování hvězd pro studenty astronomie) asi zůstanou, jak jsou, ale to je relativně malé procento celkové výuky. A ten zbytek …?

Ten zbytek bude muset hledat zdůvodnění své existence, zvlášť v případě, že bude chtít vybírat tučné školné. Několik málo institucí (Harvard, Yale) si asi dokáže zachovat hodnotu tím, že budou i nadále sloužit jako fyzické seznamky budoucí elity příslušné země, což je funkce vůči vzdělání sice tangenciální, ale přece jen dost hodnotná. Ale druhořadé vysoké školy se budou zachraňovat jen velmi těžko.

A těch je valná většina.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Hudební epilog

“A furore robotorum libera nos Domine” 

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli kechlibar.net