Poslední vlak

Starosta zaklepal tehdy třiatřicetileté Else Sterzikové na okno a suše jí oznámil, že celoevropské řešení zkrachovalo, tisíciletá říše se nekoná, ruské hordy zbaběle postupují vpřed a právě prolomily frontu v rámci Viselsko-oderské operace. V šest ráno jede poslední vlak do Brusele… totiž, hlouběji do Říše. Odteď už platí jen „zachraň se, kdo můžeš.“

Pak se vzdálil a nechal ji, aby se s touto informací nějak vyrovnala.

Elsa samozřejmě věděla, že se něco podobného blíží. Dva roky poslouchala mainstreamová média o vítězném boji Evropské unie proti mongoloidním hordám na východě. Viděla fotky zničené ruské techniky, viděla fotky ruských zajatců, poslouchala největší evropské mozkové kapacity, proč musí Říše vyhrát válku a proč je bolševikům nadřazená. Kdyby tu dneska s námi byla, měla by intenzívní pocit deja-vu. Neslyšela by vůbec nic nového.

Ale přes veškeré úsilí tehdejších Bartoníčků, Jindřichů Šidlů, Bartkovských, Doležalů a Šafrů, pořád prosakovaly nějaké dezinformace, že si Říše nevede úplně dobře. Řešilo se to tehdy stejně jako dneska. Vysvětlovalo se lidem, že se mají dobře, jenom o tom nevědí. A proti dezinformátorům se zasahovalo… no jéje. Jak někdo poukázal na to, že se poslední dva roky pořád jen ustupuje, jídlo je pořád dražší a výpadky proudu častější, hned naběhl dobový Foltýn, který ty svině hned obehnal příkopem a plotem. Nahoru dal ostnatý drát, pustil tam deset tisíc voltů a přidal kulometné věže. A byl to jiný sekáč… ne jako náš tupý zelený lampasácký debil. Tam jste se rychle dozvěděli, zač je toho dezolát.

Elsa byla tehdy taková ta mlčící většina. Měla jiné starosti než sledovat politiku a frontu na Ukrajině. Manžela měla v armádě a musela se pořádně snažit, aby se jako matka s malým dítětem uživila. Neměla čas na hluboké přemítání, neúčastnila se plamenných debat. Neměla čas na politiku. Hleděla si svého a byla ráda, že je ráda. Občas jí nějaký bodrý soused, který upřímně miloval svého světového lídra a jeho nejvyšší hodnoty, připomněl, že její manžel byl před válkou německý komunista… hodně hnusně a hodně štiplavě jí to připomněl…

Naše rodinná paměť neví nic o tom, co se Else honilo v hlavě a jak v ní během toho mála času uzrálo správné rozhodnutí, spěšně opustit svůj čerstvě splacený dům a připojit se k milionům migrantů na cestách. Jen víme, že tehdejší migrace z východních území byla Němci organizována stejně dobře a šikovně jako ta současná a také víme, že celá řada Elsiných sousedů Bedřichův Hradec neopustila…. těšili se, až je Rusové osvobodí. Nevěřili prolhaným a zaprodaným médiím a mysleli si, že vše je přesně naopak.

Elsa se do toho posledního vlaku dostala i s dalšími členy rodiny. V tlačenici na nástupišti málem přišla o syna a ztratila svou babičku z dohledu. Už ji nikdy neviděla, ani nezjistila, co se s ní stalo. Její syn (můj strýc) dnes zemřel, právě na toto výročí, kdy se svojí maminkou šli nocí a sněhem k poslednímu vlaku. Na osmdesáté výročí své hodiny nula.

V šest ráno vlak odjel a v půl osmé dorazili do Bedřichova Hradce první ruští průzkumníci na lyžích… Byli patřičně instruovaní Iljou Erenburgem a měli za sebou osvobozování mnoha likvidačních táborů a mnoha ghet. Čtyři roky byli konfrontováni s hodně ošklivými fakty, jak se vyspělá západní Evropa chová k mongoloidním hordám, přečetli si tisíce statusů o tom, že Rusové nejsou lidé, věděli, jak ýbrmenšové onanují nad mrtvolami ruských mužiků. Když vstoupili na německé území, měli se za co mstít… Deset milionů zavražděných Slovanů křičelo až do nebe.

Bohužel, Bedřichův Hradec neměl žádné místo v mapách Koněvova generálního štábu. NKVD nevěděla, že tam někdo touží po ruském osvobození a čeká na něj. Místní prorok, který tři roky správně předpovídal kolaps říšské unie, neměl dostatečný dosah na dobovém fejsbůku, aby na něj někdo bral ohled a tak mu osvoboditelé znásilnili dcery a jeho zastřelili, aby se na to nemusel dívat… Válka je vůl… bohužel je vůl i tehdy, když máte pravdu.

Elsa Sterziková strávila následující půlrok v utečeneckých táborech, ale protože nebyla Němka, nýbrž česká menšina v Prusku, znenadání se ukázalo, že ona válku neprohrála, ale vyhrála. V evangelické komunitě těchto dávných českých emigrantů pro víru tehdy vznikla iniciativa „návratu do země otců“ a ona se dostala do západních Čech, kde byla spousta prázdných (a vyrabovaných) domů po sudetských Němcích. Vrátila se domů po dvou stech letech v cizině. Bedřichův Hradec ještě jednou navštívila a zjistila, že její dům při ofenzívě vyhořel do základů.

Do Čech si přivezla syna, jeden kufr věcí, archaickou češtinu, která nezavadila o Jungmannovo či Preslovo názvosloví a evangelickou víru, která vydržela sto let pronásledování od Habsburka a dalších dvě stě let nezájmu v tolerantnějším Prusku. Spolu s dalšími obdobně postiženými pak budovala „českou přítomnost“ v Sudetech. Potomci těchto reemigrantů udrželi na Sokolovsku evangelickou víru dodnes a udrželi ji poctivou, nedotčenou dnešní LGBTNSDAP modernou. Možná proto, že byli v tichém odboji proti vrchnosti už tři sta let.

Elsa měla štěstí, po dalších čtyřech letech se vrátil ze sovětského zajetí její manžel a můj dědeček. Narodil se jim druhý syn (můj tatínek), který si o pětadvacet let později přivedl ženu z Ukrajiny, čímž se osudy naší rodiny propojily s osudy rodiny ukrajinského ševce, který tenkrát německé armády tlačil k Berlínu, aby evropské hodnoty vykázal do patřičných mezí… Kupodivu to přežil a zůstaly mu ruce i nohy.

Vzpomínání obou mých dědečků vždycky stálo za poslech. Je součástí mé tvorby i mých postojů.. Je součástí mého volání po míru. Jsem generace, která ještě o hrůzách války slyšela od těch, co je autenticky prožili. Nikdy nezapomenu na jejich pokoru či radost z toho mála, co měli a jejich napomínání, abych si vážil toho, že se nestřílí. Nikdy neřešili výsledky války, prostě byli rádi, že je mír. Husákovské Československo nebo Brežněvovský Sovětský svaz, to pro ně byla skvělá místa pro život. Byl mír. Nic jiného nepotřebovali.

Tuto vzpomínku píšu, protože se blížíme k podobně prohrané válce. Jen je dneska virtuálnější než tenkrát. Píšu ji jako varování, že společné evropské řešení vždycky končí zvoláním „zachraň se, kdo můžeš“ a hodinou nula v rozvalinách. A i když můžeme dlouho sledovat zářivé postupy vzad a dokážeme si představit, co nastane až vypnou elektrárny a jak končí adorace nacismu, řešit to všichni začnou, až když je fronta pět kilometrů od jejich majetku… Ano, za 45 dní nám patrně dojde plyn… ale ještě minimálně měsíc to bude všem jedno.

Zároveň varuji ty, kteří se těší na nové osvobození, že jejich jména nejspíš nejsou napsána v seznamech velkých kluků a nikdo na ně nebude brát ohled.

Dnes je to osmdesát let.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.