Připomínám zásadu, že smysl nějaké instituce poznáme podle toho, jak se skutečně chová.  Pokud tedy radikální politická opozice nesměřuje k prosazení nějakého politického programu, a pokud jsou aktivisté i příznivci přesto spokojeni, co je jejím skutečným smyslem?

Samozřejmě, u konkrétních lidí mohou být ty cíle kariérové. Klára Samková si nedávno správně všimla, že kandidátky alternativních stran a seskupení jsou sestaveny výhradně z lidí, pro které by poslanecký plat znamenal radikální zvýšení životní úrovně. Jenže co ti ostatní, co z nich poslanci nebudou, a co možná nedostanou ani místa asistentů? Co to dává jim?

• Pocit, že pro svou zemi dělají aspoň něco
• Naději (nejasně definovanou)
• Společenství s lidmi, kteří vidí svět stejně
• Radost, že někdo vyjádřil jejich pohled
• Sebeúctu (mohu si připadat jako bojovníci)
  Atd.

Nekritizuji to. Jsou to věci pro naše životy důležité. Ale těžko můžete od terapeuticko-náboženského hnutí čekat dosažení politických cílů.

Text Petra Robejška je k přečtení tady. 

Petr Hampl

Článok pôvodne vyšiel na portáli Petrhampl.