Slovenskí čitatelia a diváci vás na dlhší čas stratili z dohľadu. Môžete nám prezradiť, čo je s vami momentálne? Čo robíte, ako si nažívate?

Posledních deset let jsem žil mimo mainstream. Věnoval jsem se práci publicisty, moderátora a lektora, točil různé filmy, psal texty, časopisy a knížky pro různé subjekty. Školil jsem například skupinu Chinaski, Mandrage nebo lidi, kteří si chtěli při vystupování na veřejnosti uspořádat myšlenky nebo získat sebedůvěru. Z médií jsem odešel před deseti lety, už jsem nevydržel tu stereotypizaci. Když jsem počátkem devadesátých let po Sametové revoluci pomáhal zakládat novodobé zpravodajství a publicistiku v Československé, později České televizi, prvních deset let bylo svobodných. Dělali jsme nové věci včetně investigativy Klekánice, ktetrou jsem také moderoval. Krásná doba. Pak přišel náraz, kdy politici zase chtěli vlastnit média. Unikl jsem do TA3 na Slovensku, kde jsem působil jako ředitel programu a moderoval Černého Petra a Portrét. Po čase jsem viděl, že je to v mediálním světě pořád dokola, médiá a novináři kopírují navzájem co dělají, co točí. Jakoby nebyla ambice dělat věci jinak, po svém. Bylo to stále více propletené v obsahu, v tom jaká témata se dělají a jakým způsobem se zpracovávají. Nebyl jsem z toho šťastný a v roce 2011 jsem v oficiálních médiích skončil. Neviděl jsem cestu ven, jako jednotlivec jsem nebyl schopen s tím něco udělat.

Ako váš život ovplyvnili posledné dva roky a akou premenou ste prešli? Minulý rok ste založili svoj vlastný portál Modrý jelen, ktorý má byť akýmsi sprievodcom na ceste prebudenia a má pomôcť ľuďom k tomu, aby lepšie porozumeli médiám a svetu. Aké vnútorné pohnútky vás k tomu viedli? Čo vás donútilo prehovoriť a čo máte vlastne potrebu povedať?  

Úplně na počátku, v marci 2020, jsem se bál Covidu. Byl jsem vyplašený, nevědel jsem, co se děje. Když jsem možná po měsíci uviděl v televizi našeho českého premiéra Andreje Babiše jak na Velikonoce honí svou manželku Moniku s třímětrovým korbáčem po zahradě u jejich domu a já nemohl přejet sto kilometrů z Ostravy do Žiliny za svou přítelkyní, uvědomil jsem si, že něco není v pořádku. Začal jsem psát články do Neviditelného psa, později do Hlavného denníku, věnoval jsem se spíše slovenské vládě a tehdejšímu premiérovi Matovičovi a snažil se upozornit na to, co dnes vědí všichni, v jakém je duševním rozpoložení on i jeho vláda a poslanci koalice. Druhý moment, že s Covidem není něco v pořádku, přišel hned někdy na jaře 2020. Redaktor České televize stál na československé hranici a sledoval lidi, kteří přes ní přebíhali, nebo přejížděli auty, protože na té či oné straně měli rodiny, pole, zahrady, zvířata. Reportér místo toho, aby se jich ptal na důvody a dozvědel se, v čem je problém, začal být policajt a začal po nich pokřikovat, že nesmí hranice překračovat. Začal jsem věci sledovat v širších souvislostech. Slovensko je v mém srdci, původem jsem Moravák z Ostravy, ale na Slovensku mám přítelkyni, přátele, proto jsem sledoval Českou republiku i Slovensko zároveň. A přicházel na to, že co se jeden den řeklo v České republice, bylo druhý den na Slovensku a naopak. Politici obou států navazovali na sebe se stejnými větami v rozmezí hodin. Vakcína je svoboda a tak dále. Člověk tomu nerozuměl, proč říkají stejné věty, proč jsou stejná opatření jako podle nějakého manuálu. I proto jsem založil portál Modrý jelen s povinností něco dělat. V životě jsem už něčím prošel a snažím se orientovat se v médiích, baví mě to, dělal jsem to celý život. Jsem zvyklý rozebírat reportáže třeba na soutěžích před fórem stopadesáti redaktorů nebo každý den na poradách v redakcích. Na současné rozbory o manipulacích v České televizi mám hodně ohlasů, až mě to překvapilo, ani jsem to nečekal. Vidím, jak jsou lidé hladoví po skutečných informacích, jak potřebují věcem porozumět, nahlídnout na ně.

Ste dlhoročným novinárom, pracovali ste ako  šéfredaktor spravodajstva a publicistiky, moderovali ste rôzne programy, venovali ste sa investigatíve, viedli ste rozhovory. Ste jednoducho roky známa mediálna tvár a človek by mohol predpokladať, že  rovnako ako mnohí ďalší ste uviazli v mediálnej bubline a v ilúzii o svete, ktorú nám médiá predkladajú. Mnohí sa z tejto ilúzie nepreberú vôbec. Váš web má byť akýmsi sprievodcom na ceste prebudenia. Prebudenia z čoho? Kedy a akým spôsobom sa udialo vaše vlastné prebudenie? 

Myslím, že před dvaceti lety, kdy byla v České televizi spacáková revoluce, redaktoři si mysleli, že budou rozhodovat o tom, kdo bude ředitel a podobně.  Ze solidarity a loajality jsem jim z Ostravy jako šéfredaktor zpravodajství a publicistiky pomáhal, na druhé straně si uvědomoval, že nemusí jít jen o čisté zájmy svobody slova. Dnes se mi potvrzuje, co jsem vnímal před dvaceti lety. Novinář, redaktor není od toho, aby se účastnil nějakých událostí, revolucí, ale od toho, aby je sledoval a aby o nich přinášel lidem informace. Tam jsem si poprvé uvědomil, že novináři se stali účastníky nějaké události, nějaké ideologie ve prospěch jedné skupiny lidí, kteří za moderátory stáli v živém vysílání při večerních hlavních zprávách. Ptal jsem se, proč tam nejsou jiné skupiny lidí, vždyť televize patří všem občanům a poplatníkům České republiky. Po nějaké době jsem v České televizi skončil, pak byl na Slovensku a tam jsem dozrál do přesvědčení, že stereotypizace médií je tak silná, že sám nejsem schopný s tím nic udělat a šel jsem tvořit mimo hlavní proud.

Spomínali ste, že ste pred rokmi pomáhali zakladať novodobé, porevolučné spravodajstvo. Aké bolo a v čom sa líšilo od toho, ktoré bolo treba nahradiť? V čom bolo odlišné od toho, čo vidíme dnes? Sami ste sa vyjadrili v tom zmysle, že sa nestačíte diviť nad tým, čo dnes novinári stvárajú. Vždy museli existovať snahy o ovládnutie mediálneho priestoru, za každého obdobia. Vždy boli zrejme trochu rovnaké…a trochu iné. Ako vnímate ten vývoj s odstupom času?

Před revolucí to bylo jasné. Jednostranná ideologie, pohled, propagace jedného názoru. Do České televize jsem přišel v roce 1991 a vzápětí, aniž bych to řemeslo uměl, jsem se stal šéfredaktorem. Byl jsem  mladej kluk, nic jsem neuměl, vysoké školy jsem studoval až při zaměstnání. Tenkrát to jinak nešlo, nechtěli jsme zvát staré zkušené redaktory z doby komunistické, aby nám pomáhali. Sázeli jsme na mladé lidi, že se řemeslo naučíme s pomocí škol, školení, praxe. Za pochodu. Takhle to bylo. Byla to krásná doba zkušeností a hledání.  Byl jsem předsedou Syndikátu novinářů České republiky Moravskoslezského kraje a členem správní rady v Praze. Zažil jsem dobu, kdy jsme tvořili pro Syndikát stanovy a etický kodex. O tom jak být nestranný, jak hledat informace z minimálně dvou na sobě nezávislých zdrojů, snažit se přemýšlet i za respondenty. Dnes se někteří smějí profesoru Flégrovi, který kolikrát uvádí extrémní názory, ale já s tím nesouhlasím. Nevidím hlavní chybu v panu Flégrovi, ale v médiích. V tom, že takové lidi zvou, že je vybízejí k takové účasti. Novinář má být zodpovědný za výběr a má si uvědomit, jestli se nějaký respondent  náhodou sám třeba i v dobré víře  k něčemu nesnižuje. V průbehu let jsem si uvědomoval, že televize a média nejsou o informaci, ale o příběhu, o zábavě. Touha po příběhu je tak výrazná, že fakta a informace jako takové, ze kterých si já jako divák anebo čtenář můžu udělat názor, chybí. Realita a skutečnost je jiná, do médií pronikla ekonomická sféra. Já jsem si užil s investigativní Klekánicí – soudy, vyhrůžky, bylo to někdy ostré. Tyhle investigativní pořady se postupně vytratily, to byl další znak toho, že se něco děje, a že to není v pořádku. A teď, poslední dva roky co média sleduju, jsem si uvědomil, jak je ta manipulace snad v každé větě. Jsem připraven točit reportáže s rozbory pravidelně, připravuji rozhovory i s méně známými lidmi, protože také zaslouží pozornost. Mají rodiny, brání svoje děti, můžou přijít o práci. To stojí za pozornost a tomu bych se chtěl věnovat. Budu se snažit svou práci co nejvíce zintenzivnit, myslím, že nastala pravá chvíle. Po covidovém otupění je šance určité části společnosti oči otevřít.

Podľa profesora psychológie Rainera Mausfelda, ktorému som mala svojho času možnosť položiť zopár otázok na tému „kapitalistická demokracia a propaganda“, sú mainstreamové médiá pevne zapojené do štruktúr moci a v žiadnom prípade ich nemožno považovať za „nezávislé“. Sú totiž nástrojom tejto korporátnej moci, prostredníctvom ktorého rôzne záujmové skupiny ovplyvňujú verejnú mienku a obsadzujú verejný diskusný priestor. Podľa Mausfelda je hlavnou funkciou mainstreamových médií zabezpečenie nadvlády oficiálnych názorov a udržanie disentu pod kontrolou…Ako by ste na takéto tvrdenie reagovali kedysi, povedzme z pozície šéfa spravodajstva? A čo si o ňom myslíte dnes?

Prvních deset let bych s ním nesouhlasil. Měli jsme absolutní svobodu, zažil jsem to. Můžu říct, že i v TA3 jsem měl jako šéfredaktor absolutní svobodu, nikdo na mě netlačil, ani majitel, ani generální ředitel. Problém byl jiný, redaktoři ve všech redakcích si hlídali konkurenci a kopírovali od ostatních. „Hele, co vysílali včera na Markíze, co měli na JOJce, co píšou ve SMEčku?“ Tak se reportéři začali dostávat do kleští stereotypizace médií, aniž by je ovlivňoval jejich šéf nebo majitel. To mi vadilo a to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem odešel. Od rána do večera pořád to samé dokola.

Nikdy nezabudnem na dnes už nebohého novinára Uda Ulfkotteho z Frankfurter Allgemeine Zeitung, autora knihy Kúpení novinári. Vo svojom pamätnom verejnom vystúpení, ktorým protestoval proti snahám o vojnu s Ruskom priznal, že sám bol jedným z takto kúpených novinárov – bol vyškolený na to, aby písal proeurópsky a proamericky, aby klamal a nehovoril ľuďom pravdu. Hovoril o členstve novinárov v transatlantických organizáciách aj o tom, že mnohí z nich pracujú pre spravodajské služby…sú v blízkom kontakte s ľuďmi zo CIA. Všetci známi a rešpektovaní novinári podľa neho takto fungovali – v skutočnosti boli bábkami CIA. Doslova. CIA dodala informácie alebo rovno celý článok, novinár sa podpísal. Ulfkotte tvrdil, že záujem bol aj o mladých novinárov, ktorých je ľahké „zavaziať si“, aby písali presne tak, ako treba. Nikdy nevybočia z radu. Ako sa na toto celé pozeráte s odstupom času? Stretli ste sa s niečím podobným? Dostali ste sa ďaleko, poznali a stretávali ste sa s politikmi, museli ste vidieť za oponu diania…

Volali mi různí ministři a vyhrožovali mi, ministr vnitra chtěl na mně poslat komando kvůli nějaké reportáži. Řekl jsem, pošlete. A byl klid. Osobně jsem se s úplatky a protislužbami nikdy nesetkal, ale o některých lidech jsem vědel, že mohou pracovat pro tajné služby. Je to přirozené jako v každém sledovaném oboru, všude mohou být spící hráči. I k nám po revoluci přicházeli lidé ze zahraničí. Chtěli tady žít, pracovat. Později jste si mohli začít spojovat jejich činnost s různými událostmi. Někteří to mohou dělat jako placenou službu, někteří mohou být naivní nebo vyškolení.

Ste vyštudovaný novinár. Mňa na žurnalistiku na moje veľké šťastie neprijali, bola to jedna z najlepších vecí, ktorá sa mi mohla v živote stať. Zo skúšok ma jeden nemenovaný a „spoločensky unavený“ pán, ktorý bol aj predsedom Slovenského syndikátu novinárov, poslal preč. To, čo mu rozprávam, sa vraj tým „pánom hore“ nebude páčiť. Jednoducho vypol kameru a poslal ma domov. Odvtedy mi vŕtalo v hlave, kto asi sú tí „páni hore“ (úsmev). O niekoľko rokov neskôr som robila rozhovor s Ivetou Radičovou, on bol šéfom jej prezidentskej volebnej kampane. Sedel pri stole oproti mne a dohliadal na celý priebeh…V duchu som sa musela smiať. Moja otázka – nezačína problém už niekde tam, na katedrách žurnalistiky? To je ideálna pôda na formátovanie budúcich súdruhov – žurnalistov v službách rôznych transatlantických spojenectiev, ktorí vždy presne vedia, ktorým „pánom  hore“ sa treba zapáčiť…

Nepochybně to může mít vliv. V Praze žije a pracuje můj kamarád původem z Ostravy, který viděl moje video, v němž jsem rozebíral reportáž z pořadu 168 hodin. Napsal, že mi za to děkuje a že zpravodajství ČT vnímá jako výkladní skříň nezodpovědné manipulace veřejnosti s několika moderátorskými slavomany, kteří jsou toho hlásnou troubou a destruují poslední zbytky možné objektivity tím, že za veřejnoprávní peníze dělají v prvé řadě svoji show a někteří z nich to dokonce vyučují na fakultách, což je nebezpečný precedens pro budoucí generaci profesionálů. Kamarád, aniž by byl z mediálního prostředí, si to uměl takhle pěkne spojit. Nemůžu říct, že je to obecná pravda, že by to takhle bylo všude, ale něco na tom asi bude.

Verejný diskusný priestor dnes neexistuje, debata nie je povolená. Mediálne javisko patrí niekoľkým „vládnym odborníkom“ a jednému jedinému globálnemu pandemickému naratívu. Všetci, ktorí majú iný názor, aj ten odborný, sú vysmievaní, očierňovaní, znemožňovaní, zmazaní, profesijne prenasledovaní. O „pandémii“ a veciach súvisiacich sa už dokonca nemôže diskutovať ani na pôde verejnoprávnej RTVS. „Disent“ je úspešne držaný pod kontrolou, médiá servilne slúžia agende. Kam sme sa to dopracovali?

Sleduji iniciativu Hovorme Spolu i to, jak vyhodili Igora Bukovského z televize, jak mu smazali kanál na YouTube. On je pro mně v podstatě také novinář, v průběhu těch dvou let už se také nebaví jen o zdraví, výživě. Míchá kultivovanou směs informací o zdraví s filosofickými, společenskými  a láskyplnými úvahami o životě a o tom, co a jak by mělo či mohlo být. V roce 2020 jsem mu napsal, že jsem připraven mu jakkoliv pomoct, zavolal mi a od té doby si čas od času napíšeme anebo zavoláme, když máme nějaké nové poznatky. Vloni na podzim mě požádal o příspěvek do jeho knihy „Zmazaný (í)“ na téma médií v současné době, kromě toho je tam ještě za Českou republiku rozhovor s paní doktorkou Pekovou. Je to pro mně čest, že mi nabídl takovou příležitost. Seznámil jsem se s psychiatrem Radoslavem Čičalou, kterého jsem vyhledal. Viděl jsem ho v prvním díle Hovorme Spolu. Doba mě dala kromě jiného to, že jsem se setkal s lidmi, které bych jinak nepoznal a jsem za to vděčný. I mně se stalo, že mi YouTube smazal hned druhou reportáž, ve které jsem rozebíral covidové dezinformace České televize. Byl jsem překvapený. Víte, když se vás to netýká, tak si říkáte, no je tady cenzura. Ale když se vás to dotkne osobně, pochopíte, že ona tady fakt je. Je tady prostě informační válka, kromě dalších válek. Ale všeho dočasu. My narození v komunismu víme, že všeho dočasu. Nic neroste do nebe, všchno se jednou změní a bude jinak. Každý z nás má svou odpovědnost, jak se chová k druhým lidem. Tak to je a tak to i bude. Tady nebude na věčné časy ani cenzura, ani současná vláda nebo prezidentka.

Často som žasla nad hlúpymi a servilnými otázkami niektorých novinárov, ktorí sa napríklad na tlačových konferenciách pýtajú na úplné banality. Zatiaľ čo dochádza k porušovaniu ľudských práv a slobôd, k rozdeľovaniu spoločnosti a segregácii ľudí, k ich ekonomickej likvidácii, mnohých novinárov zaujímajú „technikálie“. Banality.  Neponárajú sa do podstaty problému, nehľadajú súvislosti, nekladú nepríjemné a zvedavé otázky – jednoducho spíšu to, čo „vrchnosť“ požaduje a odverklíkujú to ľudu. Toto má byť novinárčina?

Nejextrémněji je to vidět u tiskovek Róberta Fica. Novináři ho mají zařazeného jako mafiána, kterého je třeba likvidovat, i kdyby bojoval za Slováky sebevíc. Ale když proti němu nemáte žádné důkazy, jak ho můžete dehonestovat? Do vězení patří ti, co něco provedli a my jsme jim to prokázali. To, že si myslíme, že je někdo mafián, nestačí. To by se mohlo vymstít i novinářům, kdyby se náhodou někdy někomu znelíbili. To je jedna věc. Druhá, že novináři by měli měřit všem stejně. Ficovi, Čaputové, Matovičovi, Hegerovi a já nevím komu. Ale oni prostě neměří. Jsou jako zhypnotizovaní. Za všechno může jen Fico a ostatní jsou s nadsázkou geniální. Kolikrát se člověk stydí, jaké otázky na tiskovkách pokládají a ještě to dorazí tím, že se ptají nevhodně v nevhodných chvílích. Na druhé straně vím, že i mezi nimi jsou slušní lidé, a to je potřeba zdůraznit. Ze Slovenska mi píšou, my to vidíme jinak, ale nic nezmůžeme. Nemají prostor, aby se projevili. Nemají si kde u koho stěžovat, nemají to s kým řešit, musejí být zticha. Potřebují práci, peníze, živit děti, platit hypotéky. Já se jim nedivím.

Vo vašich videách detailne analyzujete reportáže Českej televízie, ktoré okrem iného mapovali „antivaxerskú“ a „dezinformačnú“ scénu a pre diváka spracovali instantnú „pravdu“ s jasným záverom. Podrobne ste sa pristavili pri všetkých problematických momentoch  reportáží i pri spôsobe práce médií ako takom. Dnes je taká doba, kedy sa propagandisti nehanbia označiť vynálezcu mRNA technológie, ktorý varuje pred jej používaním, za  dezoláta. Súdružka novinárka v jednej vami analyzovanej reportáži sa zase vysmieva z tzv. Paralelnej lekárskej komory, ktorú tvoria českí lekári s iným názorom na vec. Z mnohých novinárov sa stali doslova štetky systému…a ani sa za to nehanbia. Ešte sú pyšní…

Působí jako zhypnotizovaní, vůbec nevnímají realitu, souvislosti a žurnalistiku si pletou s ideologií. Mají pocit, že musí lidi onálepkovat. Je to účinná metoda k likvidaci jiných názorů, používat nálepky jako konspirační teorie nebo dezinformace. Když se máte s někým utkat prostřednictvím argumentů, předložit je na stůl, poměřit je, aby si z nich divák nebo čtenář udělal vlastní názor, tak namísto toho druhou stranu, jednotlivce dopředu onálepkujete. Dopředu ho diskvalifikujete, znemožníte, a on už pak nemá důveru a nemá šanci se bránit. Lidé v té povrchnosti a rychlosti, v tom jak vnímají médiá, tyto informace přijímají a myslí si,  „Áááá…to je ten dezolát.“ Ti, co to takhle dělají, co nálepkujou, to dělají naprosto záměrně.

Na scéne dnes máme rôzne podivné a údajne nezávislé zoskupenia, ktoré dohliadajú na ideologickú správnosť šírených názorov…Všetci tí Demagógovia, Konšpirátori, Manipulátori, ktorí robia verejné databázy údajne škodlivých, konšpiračných a dezinformačných serverov. Je to doslova na smiech a ako „vodítko“ to už skutočne môže poslúžiť len človeku, ktorý nedokáže sám kriticky myslieť a je obeťou totálneho mediálneho vymývania mozgov. Tieto zoskupenia budia zdanie plurality, v skutočnosti sú však obsadené ľuďmi z jedného ideologického košiara. Pre týchto „strážcov pravdy“ je nepohodlný každý, kto sa odchyľuje od oficiálneho naratívu, každý, kto si dovolí mať iný názor, iný pohľad na vec. Ako to kedysi pekne napísal publicista Paul Craig Roberts, ktorý pôsobil napríklad vo Wall Street Journal a bol zároveň námestníkom ministra financií USA pre hospodársku politiku za prezidenta Ronalda Reagana : keď sa pravda stáva nepohodlnou pre vládu a jej ministerstvo propagandy, je predefinovaná ako konšpiračná teória…

Strážce pravdy je jenom jeden. A to je každý jeden z nás. My lidé jsme strážci pravdy. Ne nějaká organizace, která se řídí nějakou ideologií. To je úplně jednoduché. Věřím, že když se lidem předloží informace tak, jak mají, lidé sami si umějí zvážit, co je pro ně výhodné, jak se věci mají, co je prospěšné pro jejich blaho atakdále. Když založíte nějakou organizaci, která má hlídat pravdu, co to je? Vždyť objektivita jako taková neexistuje. Existuje jenom cesta, jak se k ní propracovávat, každý den, znovu a znovu. Přemýšlet, uvažovat, obohacovat se o zkušenosti z předchozích dnů. Když začne někdo strážit pravdu, nálepkovat, je zle. Myslím, že někdy to jsou lidé, kteří jsou nejen ideologové, ale ani řemeslu nerozumí.

Ešte v roku 2012 som sa ocitla na festivale Pohoda a pozrela som si debatu Etika médií, na ktorej sa zúčastnili novinári z nášho mediálneho „Olympu“ vrátane vtedajšieho šéfredaktora denníka SME Matúša Kostolného. Chytala som sa za hlavu, bol to naozaj „zážitok“. Zapísala som si dva dôležité citáty…Autorom prvého je vtedajší šéfredaktor spravodajstva TV Markíza Lukáš Diko, dnes pôsobiaci v Investigatívnom centre Jána Kuciaka, ktorý povedal pamätnú vetu:  „Je lepšie, keď ľuďom poviete: Je to takto.“  Naozaj? Takto sa to má robiť? Ľuďom naservírovať „pravdu“ pod nos, aby nám náhodou tí ľudia nezačali samostatne rozmýšľať, že? To by sa asi tým „pánom hore“ nemuselo páčiť…

Na to se ani nedá nic říct. Víte, co mně na tom překvapuje? Jestli jsou ti lidé hloupí nebo sebejistí, nevím, ale proč se takhle prozrazujou, že ani neskrývají tu touhu po manipulaci, touhu ovládat lidi a říkat jim, co si mají myslet namísto toho, aby přinášeli fakta, ze kterých by si lidé sami udělali závěr. To je hrůza. Vidím ale světlo na konci dne, lidem se otevírají oči.  Stále zřetelněji je vidět dobro i zlo.

Autorom druhého, nemenej zaujímavého citátu bol vtedajší redaktor Nového Času Ivan Netík, z úst ktorého tiež vyšla „perla“: „Vo verejnom záujme sa môžu médiá aj mýliť…“ Rozmýšľam, či by slovné spojenie „verejný záujem“ nemohlo byť pláštikom, pod ktorým sa v skutočnosti skrývajú záujmy úzkej skupiny ľudí…Napríklad farmaceutických gigantov – opichávanie ihlami by v tomto prípade bolo vo „verejnom záujme“. A médiá by sa v tomto „verejnom  záujme“ mohli aj mýliť. Krásne.

Rozumím tomu tak, že si někdo dopředu potřebuje získat alibi pro případné následky svých činů. Kdyby to myslel úpřímně, tak by řekl, že každý z nás se může splést. Ale když řekne, že média se mohou mýlit ve veřejném záujmu, tím jakoby možná nechtěně prozrazoval, že si uvědomuje, že co dělá, není zcela v pořádku. To je pro mne varovný prst.

Zrejme ste zachytili vystúpenie českej investigatívnej novinárky Markéty Dobiášovej, ktorá odkázala médiám, že zlyhali. Prestali sa pýtať, prestali pátrať, spolčili sa s režimom a v podstate sa stali jeho propagandistickou hlásnou trúbou. To však nie je vec nová a nestalo sa to zo dňa na deň. Je to dlhodobý proces a je fajn, že to už konečne niekomu v mainstreame došlo a povedal to nahlas. Neskôr som s ňou videla dlhý rozhovor a nemohla som sa ubrániť dojmu, že ani cenami ovenčený známy novinár vlastne nemusí rozumieť širším, globálnejším súvislostiam diania…nedokáže ich jasne pomenovať. Možno preto, že ich nehľadá. Hoci sa venuje napríklad téme covidu, vôbec neskúma globálne súvislosti, nevie si vysvetliť prepojenosť médií, ktoré „papagájujú“ ten istý naratív. Vidí strom, ale nevidí les. Nedokáže tieto veci pomenovať – akoby ich ešte nechápal a nevidel. Napriek tomu bolo jej vystúpenie  dôležitým krokom, ktorý asi rozvíri mediálnu bublinu…Už bolo zrejme aj načase, nie? Prípadne – nie je už aj neskoro?

Samozřejmě, že je dobré, když se někdo z mainstreamu ozve, že má výhrady a třeba z těch médií i odstupuje. To určitě zaslouží pozornost, chválu, nevím. Takhle to i lidé mohou vnímat. Je otázkou, proč to člověk udělá dva roky poté, co je tady covid a opatření a udělá to i s vědomím toho, že chodil po těch nemocnicích a snad i točil ty osmdesátileté babičky těsně před smrtí. Teď lituje, že si mohla sundat gumové rukavice, když s jednou z nich seděla. Proč si je nesundala tenkrát? Byla vyděšená, chápu. Točí příběhy, netočí informace. V tom je ten rozdíl. Nejsem si jistý, jestli je potřebné v době, kdy je tady nejhůř, točit babičku možná těsně před smrtí někde na posteli, alespoň tak jsem to pochopil, že to bylo. Asi plnila zadání redakce, někdo by v tom však mohl vidět manipulaci a snahu z toho vytřískat emoce z hlediska diváckého zájmu. Ale možná jsem jen po bitvě generál, takže v každém případě si cením jakéhokoliv otevírání očí a mysli, vývoje, změn postojů u všech mainstreamových novinářů a redaktorů, dříve či později, včetně těch, co oči teprve otevřou, a tak chvála i pro kolegyni a samozřejmě jakéhokoliv hrdinského činu či prozření. Cením si i těch, co z médií odešli už dávno, mám přátele a kamarády, kteří tam už nemohli vydržet. Jako velké hrdiny vnímám například Davida Formánka z portálu Otevři svou mysl, který aniž by se potřeboval zviditelňovat, rok a půl téměř na denní bázi překládá videa, přináší informace ze světa. To je pro mně velký hrdina. Měl nápad a uměl ho naplnit. Měl otevřenou mysl od počátku. Slouží lidem a s odvahou čelí tomu, že je cenzurován a dehonestován. Nebo Daniela Špiritová z BezPressu.news a mnoho dalších bezejmenných.

Písal sa rok 2011 – na protivojnovom zhromaždení v Londýne, konanom pri príležitosti 10. výročia začiatku vojny v Afganistane vystúpil Julian Assange a povedal tieto slová:  ,,Je to vojna médií. Pýtajme sa sami seba: aká je spoluvina médií, vo väčšine prípadov médií masových? Aký je priemerný počet mŕtvych, ktorý môžeme pripísať každému novinárovi? Keď sme už pochopili, že vojny vznikajú prostredníctvom klamstiev, predkladaných britskej a americkej verejnosti a všetkým ďalším po celej Európe a inde, kto sú potom tí vojnoví zločinci? Nie sú to len lídri, nie sú to len vojaci. Sú to novinári. Novinári sú vojnoví zločinci.” Čo si o tom myslíte, keď sa pozeráte okolo seba? Novinári bubnujú na bubny propagandy a ženú nás do vojny…Mal Julian Assange pravdu?

Nevím, do jaké míry, ale i někteří novináři mohou být váleční zločinci, pokud se aktivně podílejí na genocidě, přidávají pod kotel, šíří poplašné zprávy, straší lidi, neříkají pravdu, podporují zhoubný totalitní režim. Když se potvrdí, co říkají světoví odborníci, lekáři a experti, například Robert Malone, Peter McCullough, Richard Flemming, Sucharit Bhakdi, Vladimír Zelenko, Arne Burkhard a řada dalších, když se potvrdí jejich slova, že Covid-19 měl lidi nahnat k vakcinaci a vakcína je biologická zbraň, která má hromadně zabíjet a škodit lidem v průběhu času, nebo že některé šarže jsou vysoce toxické, pokud se toto prokáže, pak nám nezbude říkat nic jiného, než že novináři a média se na tom podíleli. Že se v podstatě podíleli na masovém vyvražďování lidí. Neumím si představit, co pak.

Ako sa zmenil svet a ako sa zmenili médiá…ak sa vôbec zmenili? Alebo je svet stále rovnaký, médiá fungujú stále rovnako, akurát nám je dané vnímať veci do väčšej hĺbky a chápať, do akej obrovskej miery sú  prepojené? Ako médiá držia pohromade ilúziu sveta…a ako nesmierne Matrix  médiá potrebuje, aby mohol tú ilúziu udržiavať? Zmenili sme sa my? Otvorili sme oči? Deje sa niečo?

Ano, měníme se. Určitě se měníme. Otevíráme oči. Mysl. Změna bude zásadnější, než si to vůbec dokážeme domyslet. Směřujeme do jiné společnosti. Tak to vidím a duchovno přitom sehraje a už sehrává významnou roli. Ani netušíme, co za hrůzy se tady děly. Nejde jen o vakcinaci a opatření. Všichni se budeme ještě divit, co se tady dělo a děje.

Obrovskú prácu dnes robia samotní ľudia, s ktorými sa počas „pandémie“ doslova roztrhlo vrece –  vysielajú na rôznych platformách, robia rozhovory, píšu, prekladajú videá, články, šíria informácie. Ľudia sami  začali vysielať správy do sveta. Propaganda prestala fungovať, pretože sa stala príliš zjavnou. Je nudná, arogantná a tupá. Naopak, hľadanie pravdy po vlastnej osi, bez toho, aby vám tú pravdu predžuli médiá, je dobrodružnou cestou, po ktorej sa bude vydávať čoraz viac  zvedavých ľudí…To je proces, ktorý beží už dlho a nedá sa zastaviť. Ako vidíte budúcnosť médií? Médiá budúcnosti? Čo sa musí stať a čo sa musí zmeniť?

Budoucnost vidím například v Davidu Formánkovi nebo Daniele Špiritové, matce dvou dětí, která vzala své úspory, založila internetový portál BezPressu.news a po nocích překládá do pěti do rána, abychom my ostatní měli co nejdříve k dispozici čerstvé informace ze zahraničí.  Tito bojovníci novináři mají budoucnost. Pamatuju si slova právníka Petra Weise z loňského léta, který řekl, že jakmile se lidé dozvědí, jak jim mainstreamová média lhala a do čeho je namočili, tak média hlavního proudu zaniknou. Nevím, jestli zaniknou, ale vím, že lidé si svou vládu vezmou zpět. Vlády i média na celém světě jsou zkompromitované. Změny budou. Po třiceti letech ve svém životě možná zažiju nové budování médií, stejně jako jsem ho zažil jako mladý kluk po Sametové revoluci. Věřím v to.

Julian Assange, ktorého sme tu už spomenuli, svojho času povedal, že vojna, v ktorej sa nachádzame, je  „vojnou médií“. Akými zbraňami v nej treba byť vybavený?  Ako túto vojnu úspešne vybojovať a prežiť? Ako by znel záverečný odkaz novinára?

Lidé by měli věřit svému vlastnímu úsudku. Neupřednostňovat rozum, více věřit intuici. Intuice je důležitejší. Když budete věřit intuici, svému selskému rozumu, tak si najednou věci začnete skládat jinak, než jak vám je dnes předkládají oficiální mainstreamová média. To je základ, jak se dobírat skutečnosti, pravdy. Uvažovat o ni, číst mezi řádky. Sledovat různé zdroje. Lidé bohužel většinou nemají čas, jsou celý den v práci, večer povinnosti doma, děti, atakdále. Večer unaveni usnou u televize. Myslím si, že se tomu dá bránit, když budeme kritičtí ke každé informaci z médií a od politiků zvláště, když budeme věřit sobě a naslouchat okolí. Klíč je v každém z nás, každý ho má v sobě, čemu věřit, čemu ne. Každý z nás je tvůrcem informací, které má.

Za rozhovor poďakovala Lucia Žatková