Neutíkali. Stavěli hrady…

Četl jsem si to a říkal jsem si, jak se Ukrajincům vyplatilo utéct ze své země. Jak doufali, že tomu všemu uniknou… Evropa přece neumí deportovat ani somálské násilníky, stačí přeplavat Tiszu nebo Dněstr a dál budou následovat samá pozitiva a sociální jistoty. Mohou z bezpečné vzdálenosti v klidu slávaukrajinovat, chodit na Bandera párty, pojídat Bandera burgery, jezdit si po Schengenu a inkasovat dávky… počáteční investice pro převaděče, verbíře či doktory je poněkud nákladná, ale pak už to bude super.

A teď jsou v hledáčku, zpřísňují jim podmínky a deportují je na Ukrajinu naprosto hladce. V případě syrských chirurgů z dovozu odcházejí znásilňovatelé od soudů s podmínkami, v případě Ukrajinců stačí neuctivost vůči polskému policajtovi a už jste na východní frontě. Už od dob Juliana Asange víme, že když mocní něco chtějí, tak to jde ajn cvaj. Ostatně, i ze Spojených států Ukrajince deportují. Stačí mít chybičku v imigračních papírech.

Jedna z nejblbějších vlastností Třetí světové války je to, že je světová a není před ní kam utéct. A druhá nejblbější věc je, že jsme naši bezpečnost vložili do rukou země, která teď v přímém přenosu předvádí, jak nechrání své spojence na Blízkém východě. Sice by chtěla našich pět procent HDP na zbrojení, ale nepomohla ani Saúdům, kteří nakupovali americké zbraně jako zběsilí. Sorry jako, Merricku, ale tvoje kecy o obranných výdajích jsou už prostě mimo mísu. Podělali jste to!

Mám spoustu přátel, kteří se zakoupili v Maďarsku. Orbán jim tam udělal skvělé podmínky. Nemovitosti na maďarském venkově byly za pakatel, za sousedy jste měli samé ultraspořádané Němce, Francouze, či Holanďany, daně minimální… A pak tam volby vyhrají eurohujeři v čele z Magyarem, který se nezakecá. Mají ústavní většinu a jejich hlavním cílem je zbořit všechno, co velký Victor postavil.

Mám přátele, kteří si podobný azyl udělali v Srbsku. Ale i tam je silná evropská klika a nikde není řečeno, že se to tam také neobrátí na tu správnou a evropsky hodnotnou cestu.

Ať se obrátíte kamkoliv, nikde není nebe bez mráčku, Sorosovci a Aspeni jsou všude, ať se na to podíváte z kterékoliv strany, vždycky nakonec dojdete k tomu, že je lepší bojovat doma, kde to člověk zná, než utíkat, aby ho to celé dohnalo co nejpozději. Nikdo nikde to za nás nevybojuje.

Praotec Čech nám vybral hezké místo k životu, leč poněkud nebezpečné. Usídlit se tam, kde se stýkají Slovani s Germány, kam došli Maďaři, neměli to sem daleko Turci, kde se angažovali Habsburkové, Angličané, Francouzi i Němci… to není žádná sranda. Naši předci prostě stavěli hrady. A nebo bunkry a nebo nory. A zakopávali úrodu v lese. Vytvořili si řeč, díky které po první větě poznáte, kdo je cizinec a nejdůležitější je to, co se neřekne. Vytvořili si schopnost se ohnout a zase se narovnat. Možná proto, že ani tehdy nebylo kam zdrhnout.

Proto mi stojí za to, bojovat tady a teď. Bojovat o to, co nám ještě nesebrali a snažit se zachovat, co ještě funguje. Dělat to v naději, že to dělají i jiní a až to přijde, tak se nějaká použitelná cesta ukáže. Tady jsme doma, tady je to naše, sem patříme. Neděje se nám nic, co by se nám nedělo už tisíc let. Pořád si na naši zemičku někdo brousí zuby. Pořád by se někomu hodilo, aby to tady obvládl a použil naše síly pro své záměry. Někdy nás prostě zabíjejí, někdy nás korumpují. Podle momentální letory evropských hegemonů.

Ještě pořád tady ta válka není. Ještě pořád je v této zemi devadesát procent domorodců. Ještě pořád je česká půda v rukou tří milionů drobných vlastníků. Ještě pořád nás lepšolidé neumlčeli, i když se o to neustále snaží. Pořád se objevují další lidé, kteří náš zápas zkoušejí posunout dál. Naposled Thomas Paukner. Při trošce štěstí nebude poslední.

Ještě pořád stojíme na šancích a ještě pořád jsme schopni nasypávat další. I ten hrad v podobě Vidlákovny si postavíme. Až bouře přijde, nebudeme stát na holé pláni. I nehotové hradby jsou lepší než nic. Nějakou síť jsme vytvořili a v uplynulých čtyřech letech jsme se slušně vytříbili. Víme, s kým se dá počítat a s kým naopak ne.

Naši předci před vichřicemi světa neutíkali. Jinde to nebylo lepší. Místo toho schovali pod slámu Labyrint světa i Bibli Kralickou a po dvě stě let udrželi víru i řeč. To je náš recept na přežití. Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm. Byli jsme před bruselí, budeme i po ní. Uměli jsme začínat z těch nejskromnějších a nejchudobnějších začátků a i když jsme se ohýbali, nikdy jsme se nenechali zlomit.

Když se potápěl Titanic, hodilo se každé prkno, aby se na něm někdo zachránil. Tož, nějaká ta prkna jsme do vody naházeli a nějaké čluny jsme připravili. Netřeba zdrhat, jen prostě přichází čas, ve ve kterém všechno použijeme a každé stéblo nám bude dobré. Díry v evropské lodi se ucpat nepodařilo. Ta chvíle, kdy naše kapitánka Uršula zakřičí: „Zachraň se, kdo můžeš,“ se přibližuje mílovými kroky.

Fico narychlo míří do Kyjeva, Macron svolává generalitu, Petr Pavel lamentuje, že když padne Ukrajina, padneme my všichni.

Už si jen můžeme popřát hodně štěstí a plivnout si do dlaní. Jednou ten zlom přijít musel. Vyhlíželi jsme ho dvacet let.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.cz