Nejvyšší čas zrušit tiskové konference

Ve skutečnosti může být slečna Zdislava ráda, že neskončila před soudem. Publikovala tvrzení s jednoznačným cílem poškodit Filipa Turka a od začátku věděla, že ta tvrzení jsou nedoložitelná a s vysokou pravděpodobností nepravdivá. Tedy úplně ukázkový případ trestného činu pomluvy, za což mohou padat i nepodmíněné tresty. Popravdě bych to slečně Zdislavě nepřál. Působí to totiž dojmem, že šéfredaktor chtěl na zadání Petra Koláře Turka sestřelit a pověřil tím nejméně zkušenou a nejhloupější členku redakce, která si nemohla vybírat.

Až sem je to banální a můžeme se – podle politického tábora – rozčilovat buď nad dvojím metrem slečny Zdislavy, nebo nad nedemokratickými postupy ministra Macinky.

Mnohem zajímavější otázka ovšem zní: Proč by vůbec mělo ministerstvo pořádat tiskové konference? Proč by měli novináři upíjet sodovku a ujídat chlebíčky za peníze daňových poplatníků?

Ani historicky to nebylo jednoznačné. V období přibližně mezi lety 1900 a 1950 se různí politici scházeli s novináři. Někdy v různých klubech, někdy pořádali setkání ve svých úřadech. Občas to dělali pravidelně a potom to zase rušili. Rozhodně to nebylo pokládáno za povinnost státníka. A už vůbec neexistovalo něco jako „právo být pozván“. Automaticky se předpokládalo, že budou zváni jen kultivovaní lidé schopní diskutovat na úrovni, nikoliv uječené hysterky, které budou státníky urážet. Až v éře velkých televizních stanic se objevily tiskové konference v dnešním slova smyslu, prostě proto, že každý politik chce být na obrazovce každé televize, i té nepřátelské.

Proč by to ale mělo pokračovat i v éře sociálních sítí? Politik přece může vysílat své vystoupení přímo na ty sociální sítě a dotazy může brát ze čtenářských ohlasů. Nepotřebujeme novináře, aby psali, že „ministr X na své tiskové konferenci prohlásil…“ To se na jeho vystoupení můžeme podívat rovnou.

Potřebovali bychom analytiky (ideálně různé typy analytiků), ale těm současné mediální prostředí beztak nepřeje.

Jediný význam tiskových konferencí tedy je v tom, že novináři můžou naříkat a stěžovat si. Navrhuji, aby pseudointelektuálky místo toho psaly o svých depresích a o tom, že je nikdo nechce. Daňové poplatníky to vyjde levněji.

Předplacením Plné verze Hamplova druhého pohledu získáte přístup k dalším textům, poznámky do vašeho e-mailu a především vědomí, že už nejste černí pasažéři. Že se podílíte spravedlivým dílem. Plnou verzi si můžete obstarat zde. 

PhDr. Petr hampl, Ph.D.

Článok pôvodne vyšiel na portáli petrhampl.com