My z konce dějin…

Svět prostě není žádný ráj na zemi, člověk tu přijde o kejhák, ani neví jak.

Člověk samozřejmě není žádné ořezávátko a tak si vyvinul spousty strategií, jak tomuto drsnému světu čelit. Koneckonců, proto existují civilizace, ne? Kdyby to tady bylo na pohodu, nebyl by důvod opouštět jeskyně a dvojnásobně by nebyl důvod, spojovat se s jinými nedokonalými příslušníky lidského rodu a zkoušet se s nimi domluvit a společném postupu.

A tak, místo aby byl člověk zvířetem, začal dělat divné věci. Vymyslel monogamii, aby se chlapi pořád nezabíjeli kvůli samicím. Vymyslel domy, hradby, přehrady, státy, armády… prostě vymyslel toho strašně moc, aby nějak čelil všem bouřím, kterými ho svět častoval. Některé věci vymyslel tak pevně a dobře, že vydržely po staletí i tisíciletí. V dobách mnohem chudších než dnes, tahali lidé kameny na kopec, postavili tam tři metry tlusté zdi, pak ještě vysekali ve skále padesát metrů hlubokou studnu, celé to zastřešili… a dnes platíme vstupné, abychom to mohli obdivovat.

Dům i hrad, to je ztělesnění hluboce zakořeněného instiktu, že vždycky přijdě nějaký průser a je dobré být na něj připraveni. Stejně tak máme hluboce v sobě to, že není dobré neštěstí čelit sám. Vždycky je lepší, když je nás na to víc, když táhneme za jeden provaz. Vymysleli jsme kvůli tomu manželství, občinu, soudy, zákony, kmen, národ, vlast… Bouře totiž nakonec vždycky přijde. Vždycky nakonec přijde oheň, nájezdník, zima, neúroda, Hitler… Vždycky se to nakonec podělá a pak bude sakra záležet na tom, jestli budou páni i kmáni spolu bránit hradby a nebo jestli osobní strážci jako první zabijí svého pána.

Všechna kultura, všechna lidská činnost, všechny inovace, sklady, zásoby, hmotné rezervy, všechno se nakonec dělá proto, že jednou bude zle a právě ta chvíle pak prověří, jestli jsme to celé postavili dobře. Existuje vlastně jen jedna jediná chybná životní úvaha a to je pocit, že nastal konec dějin a následovat budou jen samá pozitiva a sociální jistoty.

A to je, myslím, to neštěstí, do kterého jsme se před třiceti lety nechali uvrtat.

Velká část společnosti totiž tomu Fukuyamovi uvěřila. Západ zvítězil a dál už to bude jenom lepší. Už není třeba stavět hrady, není třeba si dělat zásoby, není třeba posilovat soudržnost ve společnosti. Nevaž se, odvaž se, protože už nikdy nepřijde žádný nájezdník. Už nikdy nepřijde žádné neštěstí. Těch pár posledních Kimů, Ajatoláhů a komunistů brzy eliminujeme. Už nepotřebujeme soudržné rodiny. Nepotřebujeme disciplinované děti, připravené se porvat se životem. Nepotřebujeme věnovat spostu času komunikaci mezi partnery. Už nemusíme ztrácet čas opravami, prostě to vyhodíme a lacino si koupíme nové… i partnery si koupíme, i děti si koupíme. A nebo raději psa… s tím je méně práce.

Proč stavět domy na skále? Je to náročné a drahé. Lépe se staví v písku. A ještě lépe se staví logistické haly na rovné úrodné půdě. Stavět je v jinak nevyužitelných bažinách, to je náročné. Proč děti mučit špatnými známkami a drilem… však si všechno vygůglí. Vzdělání netřeba, však dneska si více vyděláte žvaněním na internetu, než náročnou dřinou. Kdo pilně a usilovně pracuje, ten nemá čas vydělávat peníze.

A zbraně už také nepotřebujeme dělat levně a masově. Když jsou drahé a je jich málo, víc se na tom vydělá. Vždyť jediným nepřítelem jsou nějací vousáči v turbanech a na ty to stačí. Všichni ostatní se třesou před mocí našich letadlových lodí…

Zdá se, že čtyřicet let, tedy dvě generace, stačily, abychom přišli o základní instinkt. Proto se dneska chovají revolučně ti staří a ne ti mladí. Staří totiž ještě vědí a pamatují, že přicházejí bouře. Mladí, ti sice bouři vidí na obzoru, ale bohatě jim stačí, o ní hlasitě mluvit. Nijak se nepokoušejí s tím něco udělat. Však, nás se to netýká, ne? Jsme přece ti z konce dějin, nám se nemůže nic stát. Proto jsem nikdy nenaříkal, že mezi námi vidím málo mladých. Co s nimi, když nemají instinkty k přežití?

A tak jsme za čtyři roky bouře na ukrajinském obzoru dokázali zničit německý průmysl, odstavit ocelářství, zdražit energie, takřka zastavit bytovou výstavbu, prohlásit polovinu občanů za svině (ano ti budou s chutí bránit hradby), obvinit staré, že mladým zabírají místo, dojebat porodnost a zdražit zbraně. Nemám to explicitně spočítané, ale vsadím se, že naše armáda kupuje méně zbraní, než když se dávalo na zbrojení jen 1,5% HDP. Čím víc peněz se dává do armády, tím jsou zbraně dražší.

Nájezdníci přicházejí přes Středozemní moře po milionech a máme vysloveně zakázáno s tím něco dělat. Mladí ztratili instinkty… i soudci ztratili instinkty. Sice se pořád mluví o kolektivní obraně a NATO, ale ve skutečnosti už žádné NATO není a není ani kolektivní obrana. Stejně tak není ani žádná společná česká obrana, ba není ani společná obrana ani jedné vesnice. Už dávno jsme totiž zrušili všechno, co dělalo soudržnost a nahradili to tím, co dělá prachy. Hospody tu nebyly pro tvorbu HDP, ale pro tvorbu sounáležitosti… Kostely tu byly proto, aby se dalo odpustit a začít znovu, protože i hříšník se hodí při obraně hradeb. Nebyly tu, aby se v nich dělala politika a lidé se dělili na lepší a horší.

Na obzoru je dokonalá bouře, která se kdykoliv může otočit k nám a my jí čelíme tím, že si opevňujeme vlastní rodiny a naše komunity. Děláme to, protože jsme ještě neztratili instinkty. A tak vyhazujeme naše lokální HDP na Vidlákovny, Svatopluky, Příčovy, blogy, komunity… opevňujeme chabé ploty a ještě se musíme dívat, jak to ti kolem nás nedělají. Však, ta bouře se jich přece netýká. Je konec dějin, už nikdy žádná nepřijde. Nebezpečnější je Kateřina Konečná než chirurgové z dovozu… To jen hloupí bezzubí staří dezoláti rozsévají ve společnosti strach.

Inu, my nejsme ti z konce dějin. My chceme konec dějin přežít. A nemohu se zbavit dojmu, že brzy projdeme zkouškou. Tak ještě stavme hrady, co to jde. I za nedokončenou hradbou je lépe než na holé pláni.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.cz