Kolik lidí je zapotřebí k revoluci

Tak jako v několika posledních dílech, i tentokrát se pokusím odpovědět na otázku mnohokrát citovaného mladého matematika

19. 12. 2025 | Česky | 6 min. čítania | 0 komentárov |

Ilustračné foto / Foto: TASR-Barbora Vizváryová

▶ ❚❚ ↻

Jak velká je skupina lidí zodpovědná za zásadní změny ve společnosti?

Pokud by ke změnám byl potřeba jen malý zlomek lidí, pak by se lidé s danými vlastnosti spíše našli a společnost by tedy byla schopna i razantních a nepředpověditelných změn. Pokud by však pro změnu byla potřeba aktivita podstatné části společnosti, začalo by se projevovat statistické rozložení schopností ve společnosti (dané stavem společnosti v minulých desetiletích). Prostor možných scénářů by pak byl mnohem omezenější a tedy předvídatelnější, alespoň na straně lidské složky. (předvídání přírody má jiné mechanismy Připomíná mí to spor, zda hlavním účastníkem vývoje (kulturního, ekonomického) je většinová společnost a elity se pouze snaží vést na vlně, či zda jsou hlavními aktéry mocenské elity a většina je pouze pasivní cestující. Zajímavé je to v souvislosti s fenoménem hromadění moci u malé skupiny lidí. Svým způsobem by to připomínalo porovnaní světa střetu civilizací popsaných Huntingtonem a světa řízeného několika tisíci bohatými rodinami (v extrémech).

Na první pohled je snadné mít názor. Jenže jak poznáme, který z odhadů je správný?

Snad by nám mohl pomoci pohled na velké společenské změny v dějinách. Jenže i tady narážíme na problém. Časy se mění a zákonitosti pozorovaná před 300 lety nemusí platit dnes (a naopak).

Snad by nám mohlo pomoci, že existuje řada prací na toto téma. Jenže často narážíme na otázku definice: Co je to velká společenská změna?

Někteří autoři se zabývají výměnami elit. Jenže výměna vládnoucí elity ještě nemusí znamenat, že se mění také život národa. Dokonce ani způsob vládnutí se nemusí do běžných životů příliš promítat.

Další autoři si všímají toho, že stačí úzká vrstva (do 10% společnosti), která má velký vliv na intelektuální život a dlouhodobě zastává určitý postoj, aby jej prosadila do celé společnosti. Například může změnit postoj k ochraně zvířat nebo k rozvodům. Může prosadit prohibici nebo zrušit prohibici. Můžeme předpokládat, že vliv těch menšin (často intelektuálních elit, ale nikoliv vždy) se snižuje s tím, jak je společnost rozdělená do bublin. Z jakékoliv bubliny vysíláte, některé bubliny se z principu postaví proti vám. Jakékoliv médium použijete, někteří to budou akceptovat a pro jiné to bude nepřijatelné,

Jenže jsou to dost významné změny?

Pokud nám jde o takové změny, jaké u nás proběhly v letech 1918, 1948 či 1989 (tedy o zásadní změny politického a ekonomického systému, které přinesly i změnu civilizačního směřování)

Taková změna jako 1948, 1989 či 2010 v Maďarsku a 2025 v USA. Můžeme je pracovat nazývat revolucemi (ať už probíhají násilně nebo nenásilně).

Při takových změnách ovšem platí, že společnost musí být zralá a že ta velká viditelná změna vlastně jen dovršuje procesy, které probíhaly dlouho předtím. Takové procesy sestávají z tisíců nenápadných změn a trendů. Kupříkladu v České republice se už řadu let postupně zhoršuje postavení korporátní byrokracie a zlepšuje se postavení řemeslníků. Outsourcing výroby přestal zvyšovat zisky. A tisíce dalších. To postupně mění mocenskou situaci ve společnosti. Demence vládnoucí třídy může takové trendy hodně urychlit. A velmi podstatné jsou „katastrofy“, které rozbíjejí iluze o schopnostech vládnoucí třídy. Historicky to bývají třeba porážky ve válce.

Tohle všechno musí předcházet těm velkým změnám, o kterých tady přemýšlíme. Proto také Alexis de Tocqueville píše, že ty režimy, které jsou svrhávány v revolucích, jsou jen stínem těch despocií, kterými kdysi byly. Revoluce probíhají AŽ POTÉ, co ty režimy ztratily moc. Konec konců, totéž platí o komunistech v listopadu 1989.

Je-li tomu tak, pak z toho vyplývá, že lidový hněv změnu spíš brzdí, než by ji přibližoval. Z toho důvodu, že vztek nevede k systematickému budování těch struktur, které mění mocenskou situaci (a které umožní revoluci).

Podobný pohled zastává i Charles Tilly ve slavné knize Od mobilizace k revoluci. Podle něj lidé zvažují případné zapojení do rebelujících skupin na základě vyhodnocení, jaká jsou rizika, jaké šance na úspěch a co všechno je možné získat. To vychází z momentální struktury společnosti, ze společenských vazeb, z rozložení vlivu a majetku. Při některých uspořádáních to k revoluci přímo vybízí, při jiných je revoluce nemožná. Připomínám Hamplův železný zákon dějin, že schopnější vždy vládnou méně schopným, silnější slabším, chytřejší hloupějším, organizovanější méně organizovaným.

Bylo by tedy logické předpokládat, že čím je větší rozdíl mezi schopnostmi různých skupin a formálním rozdělením moci, tím blíže je k revoluci.

Bylo by také logické předpokládat, že když režim slábne, nevyplývá z toho pouze jedna cesta do budoucnost. Častěji existuje více možností, čím může být nahrazen. Dokážeme si představit, že kdyby během 18. století vyrostla ve Francii silná muslimská komunita, nebyl by po zhroucení monarchie nastolen režim osvícenský nýbrž islámský.

To by znamenalo, že osobnosti a malé skupiny mohou rozhodnout o směru dalšího vývoje. Jsou-li připraveny ve správný čas.

Předběžný závěr tedy je, že pokud je situace zralá, stačí i hodně malá skupiny (mají-li její členové dost schopností). Ta musí získat podporu o něco větší skupiny, respektive ji ovládnout (z čehož vyplývá, že i tak větší skupina musí být zralá) a tak postupně k větším a větším skupinám či aliancím. A nakonec je zapotřebí vyřešit vztah k většině. Buď musí změna odpovídat zájmům většiny nebo musí být revolucionáři schopni většinu zastrašit či zmanipulovat a zabránit jí, aby se zorganizovala.

Předběžný závěr tedy zní, že revoluci může vyvolat i velmi malá skupina lidí, ovšem musí být příhodná situace. Razantní nepředpovídatelné změny nejsou možné. Jsou ovšem možné změny nepředvídatelné v tom smyslu, že jsme si nevšimli, že se k nim schyluje. O islámské revoluce v Íránu 1979 například Peter L. Berger (ve své době největší sociologická autorita přes kulturní změny) píše, že se zcela nenadále stalo, že se odnikud vynořili skupiny revolucionářů. Kdyby bádal pozorněji, mohl si všimnout, že – navzdory legendám o všudypřítomné šachově tajné policii – desítky let rostla síť muslimských nadací, která postupně přebírala faktickou moc v zemi, aniž by se o ni někdo zajímal.

Jak to souvisí s naší situací? Andrej Babiš revolucionářem není, ale lze si představit, že změny, které provede, jednou revoluci umožní (předpokládejme, že nenásilnou a s respektováním základních ústavních mantinelů).

Petr Hampl

Článok pôvodne vyšiel na portáli Petrhampl.com.

Pošlite nám tip

NAŽIVO

Repatriovaná Francúzska, ktorá žila v sýrskych táboroch s členmi organizácie Islamský štát a vysídlenými osobami, bola odsúdená na desať rokov väzenia. Špeciálny trestný súd v Paríži ju uznal za vinnú z podieľania sa na teroristickom sprisahaní.