První už  asi nebudeme, jen v Evropě je očkování nepovinné ve více než polovině zemí, ale uvažovat o tom, jestli bychom k zásahu do integrity jednotlivce nemohli přistupovat méně paternalisticky, to bychom jistě měli. Už jen proto, že zájmy a blaho lidské bytosti jsou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy, jak se uvádí v čl. 2 Úmluvy o biomedicíně, který stanoví princip, jenž by měl být základem pro posuzování všech situací v bioetice, kde se střetávají zájmy jednotlivce s šíršími zájmy společnosti. Na žádost Tomáše Fürsta tedy předkládám stručný komentář k jeho výzvě a pro ty, které problematika povinného očkování opravdu zajímá, připomínám pořady Angeliky Bazalové v divadle Kámen.

Pravidlu, že povinnosti mohou být stanoveny jen zákonem, se říká výhrada zákona a obecně je stanovena v čl. 4 odst. 1 Listiny („Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“) a v čl. 4 odst. 2 Listiny („Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod  upraveny pouze zákonem.“). Co se týče zásahu do integrity, ten je upraven v čl. 7 odst. 1 Listiny, který zní přesně takto: „Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.“

Zákonná úprava u nás zahrnuje pouze obecná ustanovení o povinném očkování a až podzákonná právní úprava (tzv. očkovací vyhláška) stanoví zákonné povinnosti skutečný obsah. Ústavní soud však bohužel neshledal, že by v daném případě došlo k porušení výhrady zákona a stanovení očkovací povinnosti by zasahovalo do práva jednotlivce takovým způsobem, aby jej bylo nutné zrušit.

K otázce „oprávněnosti“ očkovací povinnosti v ČR se pak vyjadřoval i Evropský soud pro lidská práva (ESLP), a to konkrétně ve věci Vavřička a ostatní vs. ČR. ESLP se zabýval především otázkou, zda nedošlo k porušení čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Článek 8 Úmluvy v prvním odstavci říká: „Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.“ a ve druhém odstavci: „Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“. Podle ESLP je pojem „zákon“ třeba vnímat ve smyslu „materiálním“, a nikoli „formálním“; podstatné je, že se jedná o psané právo. A jak dodal, ústavnost takovéto úpravy byla posouzena a potvrzena jak naším Nejvyšším správním soudem, tak naším Ústavním soudem, proto byl ESLP přesvědčen, že namítaný zásah v posuzovaných případech Vavřička a ostatní v souladu se zákonem ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy byl.

Ačkoli obecně chovám úctu k rozhodnutí vysokých soudů, v tomto případě mi posouzení otázky, zda nedošlo k porušení čl. 8 Úmluvy, připadá přinejmenším „odfláknuté“. Výhrada zákona, naprosto jasně vyjádřená v našich ústavních normách, má sloužit jako garance, že klíčové oblasti života nebudou upravovány bez řádného a transparentního legislativního procesu, protože vydání vyhlášky je v rukou pouze ministra příslušného resortu a mohlo by se stát předmětem zvůle. O tom, jak snadné bylo zavést povinnost očkování proti covidu-19, jsme se mohli všichni přesvědčit v prosinci 2021 – ve sdělovacích prostředcích povinnost ministr Vojtěch avizoval 3.12. a vyhláška s účinností den po vyhlášení byla vyhlášena 7.12. – bez široké odborné diskuse a bez souhlasu Parlamentu. Takže já si myslím, že i obsah očkovací povinnosti by měl být stanoven zákonem, nikoli pouze vyhláškou.

I kdyby ale byla celá slavná očkovací vyhláška převedena do zákonné podoby, zůstává další otázka, a to otázka nezbytnosti povinného očkování, protože „nezbytnost“ je podmínkou danou v čl. 8 Úmluvy.

ESLP v citovaném rozhodnutí uvádí, že zásah se za „nezbytný v demokratické společnosti“ k dosažení legitimního cíle považuje tehdy, reaguje-li na „naléhavou společenskou potřebu“ a zejména je-li sledovanému legitimnímu cíli přiměřený a jsou-li důvody uplatněné vnitrostátními orgány k jeho ospravedlnění „ relevantní a dostatečné“, přičemž záležitosti zdravotní politiky obecně spadají do prostoru pro uvážení vnitrostátních orgánů. A v tom je problém. Naše vláda v těchto věcech předložila odborné materiály, které vyjadřují konzistentní názor příslušných zdravotnických institucí ČR (především České vakcinologické společnosti a České pediatrické společnosti, které mimochodem nemají právní subjektivitu, hlavního hygienika, který zdůrazňoval potřebu tzv. kolektivní imunity, a dále např. Národní imunizační komise, jež je složena ze zástupců ministerstva a  vědeckých společností s příslušnou odborností – viz výše), že očkování dětí by mělo v této zemi zůstat zakotveno jako právní povinnost, a kladou důraz na ohrožení indivi­duálního i veřejného zdraví plynoucí z možného poklesu proočkovanosti, pokud by očkování bylo pouze dobrovolné. ESLP pak konstatoval, že ve světle těchto vyjádření a jednoznačného postoje zastávaného odbornými institucemi pro očkování lze říci, že povinná vakcinace v České republice představuje reakci vnitrostátních orgánů na naléhavou sociální potřebu chránit individuální i veřejné zdraví proti příslušným nemocem a zvrátit klesající trend proočkovanosti dětí.

A tady vidím další „nedotažení“ argumentace ESLP. „Nezbytnost“ je objektivní kategorií, není to otázka politické volby té které země, natož vlády té které země, jako v případě ČR (připomínám, že u nás o tom, proti které nemoci bude očkování povinné, rozhoduje ministr zdravotnictví vyhláškou). Je zcela zásadně důležité nezaměňovat pojem „nezbytné“ s pojmy „užitečné“, „rozumné“, nebo „žádoucí“ (blíže viz např. tento rozsudek ESLP). Mám zato, že když ESLP akceptoval ve věci Vavřička a ostatní vs. ČR tvrzení vlády ČR o nezbytnosti povinného očkování v ČR, pozapomněl na to, že „nezbytné“ zjednodušeně řečeno znamená, že „to jinak nejde“.

Tvrzeným účelem příslušné právní úpravy je ochrana proti nemocem, které mohou znamenat riziko závažné újmy na zdraví. To se týká jak osob, které příslušné očkování podstoupí, tak těch, které očkovány být nemohou, a stávají se tak zranitelnými a musejí se v otázce ochrany proti příslušným infekčním nemocem spoléhat na vysokou proočkovanost celé společnosti. Ponechme pro tento moment stranou otázku, zda současné vakcíny chrání proti onemocnění jak jednotlivce, tak celou společnost (otázka legitimního cíle), a zda jsou dostatečně bezpečné; to je problém k řešení především odborníky z oblasti imunologie a infekčního lékařství, pravděpodobně i za přispění matematiků a jiných odborníků, kteří pomohou vidět celý kontext daného problému.

Já bych vyšla z toho, že v zemích Evropy je zavedeno různorodé spektrum strategií očkování, od těch čistě doporučujících přes systémy s jedním nebo více druhy povinného očkování až po ty, v nichž je plné očkování dětí a očkování určitých skupin dospělých stanoveno jako právní povinnost, přičemž asi tak v polovině evropských zemí očkovací povinnost zavedena není. Je možné, aby v ČR existovala naléhavá potřeba chránit individuální i veřejné zdraví proti příslušným nemocem, a v jiných evropských zemích nikoli? Mám zato, že v evropském regionu jsou si lidé dost podobní a jsou i podobně ohroženi nemocemi. Při úvaze, zda je třeba zasáhnout do lidských práv, je třeba se vždy zamyslet nad tím, zda neexistuje jiný, mírnější a zároveň efektivní prostředek k dosažení cíle. Pokud cca polovina evropských států zvládá chránit zdraví svých obyvatel bez povinného očkování, vyvolává to pochybnost, zda je povinné očkování v ČR opravdu „nezbytné“, a podle mého názoru, jestliže jiné demokratické státy zvládají chránit zdraví svých obyvatel bez povinného očkování, nelze tvrdit, že očkovací povinnost je jediným, a tedy nezbytným prostředkem k ochraně zdraví.

Teď ještě malá poznámka k tomu, proč by nás mělo zajímat, co říká nějaká úmluva. Podle čl. 10 naší Ústavy jsou mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, a stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. I podmínku „nezbytnosti“ danou v čl. 8 Úmluvy je tedy třeba brát vážně.

Pak je tu ještě jedna „maličkost“, a to otázka proporcionality zásahu. ESLP ve věci Vavřička a ostatní vs. ČR s odkazem na obiter dictum uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/14 ze dne 27. ledna 2015 v obecné rovině podotýká, že dostupnost odškodnění za újmu na zdraví je pro celkové posouzení systému povinného očkování relevantní. Spolek Rozalio od přijetí tzv. odškodňovacího zákona upozorňuje na to, že tento tzv. odškodňovací zákon (a později tzv. Lex covid) sice formálně odškodnění umožňuje, prakticky se však nebude možno odškodnění domoci, což je v rozporu s čl. 24 Úmluvy o biomedicíně. Otázkou odškodňování újmy na zdraví způsobené povinným očkováním se ESLP v dané věci nezabýval jen proto, že žádný z účastníků netvrdil, že by neexistence odškodňovacího mechanismu byla důvodem, proč odmítl očkování. Tvrdit, že očkovací povinnost potřebujeme k ochraně zdraví obyvatel, ale odvracet se od těch, kteří mají v důsledku povinného očkování zdravotní problémy, je nejen nemorální, ale i nespravedlivé a odporuje principu proporcionality, jenž je třeba naplnit, pokud chceme zasahovat do individuálních práv.

Já tedy s Tomášem Fürstem souhlasím, i podle mého názoru je očkovací vyhláška protiústavní. Zašla bych však ještě dále – za protiústavní považuji celou současnou očkovací povinnost zavedenou v ČR.

¡Viva la libertad, carajo!

Vladana Vališová

Článok pôvodne vyšiel na portáli smis-lab.cz