Dobrý den,

Pracuji jako klinický psycholog a psychoterapeut s dospělými i dětmi. Krátce zde promluvím o vlivu proticovidových opatření na psychiku, vztahy, společnost a děti. Měl jsem během covidu a i po něm x klientů s tématy:

• Syn nechtěl dávat vnoučata k neočkované babičce.
• Sourozenci spolu zcela přerušili kontakt kvůli očkování.
• Dcera pohrdala svou rodinou, která se nenechala očkovat.
• S mužem, který se nechal očkovat, přerušila rodina kontakt.
• Žena jako neočkovaná čelila ve firmě šikaně kolegů a vedení .

Měl jsem x klientů na obou stranách. Proč k tomuto rozdělení vztahů došlo?Během covidu bylo globálně uměle vytvořeno dobro a zlo. Byl vytvořen boj dobra se zlem. Zlo byla nemoc covid. Dobro byla ta jediná správná léčba. Ti, kteří na tuto hru na dobro a zlo přistoupí, se cítí jako ti dobří a bojují proti těm zlým. A stojí na jedné straně. Proti té druhé straně. Zaslepeni svým bojem. S dobrým svědomím. Proto zapálení bojovníci proti zlu často napáchají nejvíce škody.

Tento přístup rozdělil lidi na ty „dobré” a na ty „zlé”. Rozdělil vztahy mezi partnery, sourozenci, dětmi a rodiči, dětmi a prarodiči, uvnitř firem. Tento přístup rozdělil vztahy a společnost.

Jaké to má řešení? Řešením je opustit toto černo-bílé vidění. Uvedu zde citát mého milovaného systémového psychoterapeuta Berta Hellingera: „V okamžiku, kdy se stavíme na jednu stranu,  stáváme se zlými.  Více než ti, které označujeme jako vinné.  To je příčinou všech konfliktů a válek.”

Covidová opatření měla negativní dopad na psychiku mnoha lidí. Ale to nejvážnější je, že k obrovskému nárůstu psychických potíží došlo u dětí a dospívajících. Až o desítky procent. Mému nejmladšímu klientovi, který chtěl spáchat sebevraždu, bylo 8 let. Covidová opatření nebyla jedinou příčinou. Ale významně k tomu přispěla. Byly velmi dlouho zavřené školy. Došlo k omezení kontaktů a aktivit. Někdo se může ptát: „Proč to ještě dnes řešíme? Není to už za námi? Nevyřešil to už čas?“

Nevyřešil. Psychické zranění nebo trauma, pokud není ošetřeno, dále přetrvává. Čas nehraje žádnou roli. Pět, deset, třicet let, to zde nic neznamená. Mnozí klienti mi dnes říkají: „Během covidu se ve mně něco zlomilo.” „Během covidu to u dcery začalo.” „Během covidu se syn přestal bavit s kamarády.” „Teď jsem jiná než jsem byla dříve.” Každé dítě to zvládalo jinak. Podle okolností. Podle míry psychické zátěže z minulosti. Podle typu osobnosti. Extrovert – pokud ho uzavřete, je nespokojen. Jakmile mu otevřete, vyběhne ven. Introvert – pokud ho uzavřete, bývá spokojen. A postupně si zvykne a už nechce ven. Jakmile mu otevřete, nic se nestane. Asi všichni znáte velká zvířata v kleci v ZOO a jejich smutný pohled. Tomu se říká naučená bezmoc. U mnohých dětí došlo ke změně osobnosti ve smyslu větší uzavřenosti. K čemu vede tato uzavřenost? Uzavřený člověk je ponořený do svého nitra. A je méně schopný čelit vnějšímu světu. Představte si zadumaného umělce nebo vědce na přechodu přes silnici.

Co tedy potřebují tyto děti? Potřebují se znovu otevřít vnějšímu světu. Potřebují umět navazovat kontakty. Potřebují umět čelit vnějšímu světu. A některé potřebují opustit svůj vnitřní svět, do kterého se ponořily až příliš a který se pro ně stal temným vězením. Toto otevření se není snadné ani rychlé. Je to proces na měsíce, i na roky. A mnohé děti to nezvládnou samy. Potřebují podporu a pomoc. Stát by měl zajistit dětem a dospívajícím dostupnou odbornou pomoc psychologickou i psychiatrickou.

Je ale důležitá i pomoc neodborná. Někdy jednoduché vnější změny mohou mít velký pozitivní dopad. Jedním z těchto kroků mohou být společné výlety, společné pobyty, zájmové aktivity dětí a dospívajících. Mohou při nich komunikovat mezi sebou, hrát si, navazovat vztahy a vracet se do vnějšího světa. To by mohly s podporou státu udělat školy.

Mám za to, že jsme během covidu obětovali děti. Někde se dětem za covid omluvili. Myslím, že místo slov omluvy bude užitečnější náprava konkrétními činy. Jako společnost to našim dětem dlužíme.

Děkuji za pozornost.

Záznam příspěvku: https://1url.cz/ReL5U

www.jaroslavsimon.cz

Jaroslav Simon

Článok pôvodne vyšiel na portáli smis-lab.cz