Americe došla trpělivost a Evropa si toho všimla.. konečně, ale pozdě

Nebyl to výkřik do tmy, ale vyvrcholení týdne, kdy americký prezident přestal vážit slova. Zelensky podle něj s penězi, které mu posílá Evropa, válku ukončit nechce a nejspíš nikdy nechtěl. Není to člověk, se kterým by se mělo jednat, a jedná se s ním hůř než s Putinem, řekl. Ukrajina by podle něj potřebovala prezidenta, který dokáže dohodu uzavřít.

Celé to shrnul jedinou větou: Rusko je velmoc, Ukrajina ne.

Zní to cynicky, ale to je přesně ten realismus, který evropské debatě chybí. Trump od prvního dne v úřadu nedělá nic jiného, než že se snaží tuhle válku zastavit. Nepředstírá, že Ukrajina vyhrává.

Nezlehčuje, že Rusko má navrch. A říká nahlas, co Brusel slyšet nechtěl, Rusko má do boje prakticky neomezenou zásobu lidí, Ukrajina ne.

„Evropské kancléřství“ se uklidňuje tím, že fronta stojí. Jenže na tom, kde fronta je, nezáleží. Rozhoduje, kdo a čím ji drží. Rusko nikdy nevyhrávalo bleskově, vyhrává vyčerpáním. Tak to bylo s Napoleonem, s Hitlerem a tak je to i teď. Ukrajině docházejí muži i peníze, a fronta, která se jen pomalu pohybuje „špatným směrem“ se může zhroutit během týdne ve chvíli, kdy povolí síly, které ji drží.

Washington to pochopil dávno. Jenže kdykoli měl americký návrh něco skutečně stát, územní ústupky, limity armády, bezpečnostní uspořádání, Kyjev s evropskými penězi za zády odmítl.

Když přišel 28bodový plán, Evropa proti němu postavila vlastní protinávrh. Nerozvinula ho ale v dohodu, spíše ho pomohla rozebrat a nahradila ho požadavky, které neměla sílu ani vůli prosadit.

U stolu přitom ani pořádně nesedí. Kallasová teď v Evropském parlamentu řekla, že američtí vyjednavači už rok a půl tlačí Ukrajinu ke kapitulaci na Putinových podmínkách a Ukrajina nekapitulovala jen díky evropské podpoře. Myslela to jako obvinění, ale ve skutečnosti to bylo přiznání.

Evropa osmnáct měsíců umožňovala Kyjevu říkat ne, aniž by sama jednala, aniž by měla čím své podmínky vynutit a aniž by nesla následky kromě peněz.

Washington teď přestal jen mluvit. Kyjev podle Axiosu ignoroval půl tuctu amerických žádostí, aby přestal útočit na ruské rafinerie a odpověď přišla rychle v podobě dohody o ruské naftě.

Ukrajinská strana tvrdí, že Witkoff a Kushner hrozili i omezením zpravodajských informací. Američané to sice popírají, ale na tom ale nezáleží. Zpravodajství, zbraně, Muskův Starlink i dveře do Bílého domu jsou páky, které Washington může utáhnout, aniž by o tom veřejně mluvil. A zřejmě to i udělal, aby dal Kyjevu dostatečně najevo, že to myslí vážně.

Ukazuje se, kde se skutečně rozhoduje. Witkoff po jednání se Zelenským v Oslu odletěl rovnou do Petrohradu a Putin v principu souhlasil s obnovením trojstranných rozhovorů. Moskva k tomu vzkázala, že pokrok závisí na „nezbytných rozhodnutích“ Kyjeva a je velmi pravděpodobné, že tentokrát se Washington v Kyjevě už zdvořile neptá o souhlas, Trump chce dohodu a to co nejdřív.

Podle komentátora Financial Times se prý teď najednou evropští lídři probudili a chtějí si údajně otevřít vlastní kanál ke Kremlu. A jelikož má FT dobré kanály k Uršule, je možné tomu věřit.

Nabídnout mu prý chtějí zmrazení války na současné frontové linii se zárukou, že Ukrajina nikdy nevstoupí do NATO, nebo odstoupení zbytku Donbasu výměnou za členství Ukrajiny v alianci.

Evropa najednou zvažuje přesně ty ústupky, které dlouhé měsíce blokovala, když je navrhoval Washington. Ale nabídnout nemá moc co, protože o vstupu do NATO bez Ameriky nerozhoduje, a americký viceprezident Vance právě řekl, že Ukrajina do aliance nepatří. Po letech obstrukcí se tak Evropa hlásí ke stolu ve chvíli, kdy už se u něj rozdávají poslední karty.

Evropa si může dál opakovat, že bez ní žádný mír nebude, ale ten se nedomlouvá ve Štrasburku. Domlouvá se tam, kde někdo drží páky a tak je možné, že rozhodnutí bude učiněno bez ní nebo už jen byla seznámena s výsledkem, aniž by nám to kdokoli ochotně sdělil..

Evropa má jen šekovou knížku a s tou se platí účty, ne podmínky míru.

Pavel Šik

Článok pôvodne vyšiel na Facebooku používateľa Pavel Šik.