Dlouhá léta jsme varovali, že Němci jsou jen vlci v rouše beránčím. Že je zapotřebí mít se na pozoru před jejich medovými řečmi. Uváděli jsme příklady, kupříkladu s Minskými dohodami, které se neuzavíraly, aby byl mír, ale aby byl čas na vyzbrojení Ukrajiny. Já mám třeba spoustu osobní zkušeností s německými zemědělci, hospodařícími na našich polích, přičemž většina z nich drancuje tak, jak by si na své půdě nikdy nedovolili.

Přes to všechno se vztahy s Německem stále zlepšovaly. Dokonce tak moc, že máme nainstalovaného prezidenta, který by naši státnost nejraději zrušil a udělal z České republiky Dojče Hinterhof. Měli jsme politiky, kteří jezdili na sudetoněmecké sněmy do Bavorska, kde se lísali „,milým krajanům“ a nejspíš jim potichu slibovali restituce, majetky a odškodnění. Náš premiér se jezdil ohledně drahých energií radit s německým kancléřem, jehož politika to zdražení způsobila, ministr závětrných elektráren zase ve prospěch Německa ničil českou konkurenci… prostě excelentní spojenecké vztahy… pro Němce.

A teď najednou si jistý tlustoprd vzpomene, že se chce smiřovat. Za osmdesát let to nestihli. Všichni ostatní Němci jsou s námi tak usmíření, že jim tady už dávno všechno patří, ale tihle to nějak nedali. Asi proto, že jejich Landsmanšaft založili kovaní nácci z SS a ti jim tak zavedli takové stanovy a móresy, že se s nimi prostě usmířit nedalo. Oni si prostě nemohli Česko koupit, jako ostatní Dojčlandi, oni ho prostě poteřebují znovu dostat silou. Kancléřovi Češi zobou z ruky, Volkswagenu Češi zobou z ruky, jen Posseltovi zobou z ruky ti nejhorší čeští hajzlíci, že ho to stále neuspokojuje a je mu to málo. Potřebuje se usmířit ještě víc, i kdyby to mělo být pomocí klacku.

A tak se budou usmiřovat v Brně, ať se to Čechům líbí a nebo nelíbí.

Hele a najednou jsou exkluzívní vztahy mezi Českou republikou a Německem v tahu. Bavorský premiér (tedy německá druhá jakost) si přijede nahnat politické body proti svému kancléři, náš ministr zahraničí hlásí, že ani Landsmanšaft ani němečtí ministři si to smiřování u nás neužijí, český premiér považuje celou věc za krajně nešťastnou a vládní koalice bude ve Sněmovně schvalovat usnesení, že sjezd v Brně není dobrý nápad.

Do toho vznikají petice, do Brna se chystají demonstranti z celé země, ba i ze Slovenska, fejsbůk je plný připomínek, jak tady milí nácíčci před osmdesáti lety řádili, připomínají se Lidice, Ležáky, Kounicovy koleje… Stačilo čtrnáct dní a Suděťáci už nejsou okrajová část Němců a poslední zbytkoví nostalgici po Dolfim. Teď už Landsmanšaft pomalu splývá s Němci jako s národem. Němci jsou Landsmanšaft a Landsmanšaft jsou Němci jako takoví.

Mluvili o usmíření a místo toho se jim podařilo se opět odsmířit. Podařilo se jim rozedřít už skoro zahojené jizvy. Podařilo se jim připomenout, že volali: Heim ins Reich. Podařilo se jim ukázat, že začali jako spolek nácků a Henleinovců. Původně okrajový spor, který se týkal především Daniela Hermanna a dalších proněmeckých kolaborantů začíná přerůstat do skutečné roztržky mezi českým a německým státem.

Hele, já jsem vlastně rád. Protože jinak by si nás za pár let Němci opravdu komplet koupili. Ty skvělé vztahy znamenaly, že oni měli peníze a my holou řiť. Exkluzívní vztahy znamenaly, že se nikdo jejich vlivu u nás zase tak moc neobával, protože se ho to osobně vlastně netýkalo a platy ve Škodovce byly nadstandardní. Ty skvělé vztahy znamenaly, že tu každou chvíli vládnul nějaký Fiala s Rakušanem, co podepisovali migrační pakt. Skvělé vztahy znamenaly, že Zdechovský byl nejpracovitější německý europoslanec.

To všechno dokázal jeden Posselt s jedním obskurním spolkem rozvrátit. To, co jsme nedokázali vysvětlit národu za posledních deset let, to zvládl jeden vyžraný Adolfův pohrobek v jediném rozhovoru pro Respekt. Najednou všichni vidí, že jde o Benešovy dekrety a jde o majetky. Najednou všichni vidí, že jediní neusmíření Němci jsou ti, kteří nám pořád nemohou odpustit, že jsme je jako nácky, vrahy a kolaboranty vyhnali. Nemohou nám odpustit, že byli takové svině, že proti nim byla uplatněna kolektivní vina, kterou schválila Postupimská konference.

My jim odpustili už dávno. Pár let poté, co pěkně odtáhli tam, kam od roku 1933 chtěli, jsme jim odpustili a nic už jsme po nich nežádali. Ani reparace ne. Ale v nich to pořád sedí jako v koze. Je pořád sere, že tenkrát nevyhráli a je to v nich tak hluboko, že jim nestačí si tady všechno koupit. Oni to prostě potřebují obsadit.

Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá Berndte Posselte a čeští kolaboranti a udavači! Vyzývám, aby se součástí vlastenecké politiky stal znovu požadavek německých reparací. Česká republika o ně sice nepožádala, ale nikdy se jich de iure nevzdala. Jestli si k nám jezdí pohrobci nácků a chtějí nám nařídit usmíření, je na čase, aby součástí českých delegací do Německa byli politici, kteří budou žádat reparace. Je to sto bilionů korun.

Chtěli jsme to udělat: „co jsme si, to jsme si,“ ale panu Posseltovi to bylo málo. Tak vyžadujme po našich politických stranách, aby si reparace dali do programu, jinak je nebudeme volit. Platí to i pro hnutí ANO. Je nejvyšší čas, aby ty skvělé a exkluzívní vztahy s Němci byly poněkud přehodnoceny, protože jistý Marcus Soeder jede do Brna ať se nám to líbí nebo nelíbí. Prý pořád nejsme usmíření, říkají Sudeťáci… tak jim předejme složenku na sto bilionů a hned jak ji uhradí, můžeme si podat ruce. Doteď jsme jim posílali elektriku skoro zdarma a dělali jsme na jejich blahobyt. Je načase se přihlásit o to, co nám patří.

Česko- německá deklarace o přátelství jim nebyla dost dobrá, OK, tak začneme znovu od začátku tam, kde se to naposled posralo. U reparací!

A až se tam v Brně budou usmiřovat a poslouchat od Hollana a Koldinské, jak jsou vítaní, měli by zvenku slyšet, že nejsou. Měli by vědět, že se jim podařilo svoje naděje na restituce pohřbít a naopak že vytáhli z hrobu požadavky na reparace. Měli by po návratu domů Berndtovi Posseltovi říct: „A teď se podívej (ty debile), co jsi udělal!“

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.cz.